Views: 180
Člověk si to vlastně ani neuvědomí, dokud před tím nestojí. Dokud se nedívá na ceremomiál kolem příletu padlých odkudsi z fronty, nebo co to tam vlastně je. Dva nich pokládám za děti.
Dvacet osm a dvacet pět let? Děti! Víte, kdyby byla válka, kdybychom byli napadeni, já bych jistě osobně šla a bojovala něčím, co unesu za svou zem, za životy svých dětí, za mír ve své zemi. Ano udělala bych to a dobrovolně. Ale já asi nemám dostatečně válečné vzdělání k tomu, abych pochopila, abych přijala … snad neurazím zoufalé rodiny … úplně zbytečnou smrt.
Když v dávných dobách král neměl armádu, nebo neměl dost velkou, tak si vojáky najímal. Ukázal nepřítele, oni se na nic neptali a bojovali za toho, kdo platí. Měli za to žold. Tedy výplatu.
Byli to žoldáci. Nájemení žoldáci. Voják jako práce. A umírali.
Ve středověku.
Omlouvám se, ale neumím pochopit, nadto se porovnat s tím, že pětadvacetileté dítě v 21.století se jde nechat dobrovolně zabít někým, kdo… ani neví, kde naše zem leží.
Nezlobte se na mě za to, že nejsem dost motivovaná být hrdá.
Jsem smutná.
Dvacetiletý chlapec, kterého z kdo ví, jaké zadele doveze speciál v rakvi, který bude pohřben se všemi poctami, který dostane řád, který se projede kolonou houkajících nazdobených aut, věnci nazdobenou ulicí, protože padl…??
Za co?
Za koho?
K čemu?
Asi spíš pochopím smysl smrti hasiče při výkonu jeho práce, zdaleka ne tak placené, záchranáře, lékaře, potapěče … než toto.
Zač položili životy?
Máme málo padlých z válek, které byly skutečné?
Ano, nikdo je nenutil. Na „frontu“ je nikdo neodvedl násilím. Položili život v rámci své práce.
Pro svoji výplatu.
To jim to, sakra nemohl nikdo zakázat?
Trochu drahý žold.
Je mi to líto.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Zdravím, Míšo, nedá mi, abych nereagovala…
Životů těch mladých mužů je mi nesmírně líto. Padli při plnění úkolů při nebojových misích v souvislosti s ochranou nejen naší země v rámci širšího spojení a společenství států. Velmi soucítím s pozůstalými rodinami, srdce se mi svírá při uvědomění, že jeden z těch mladých mužů ani nestihl spatřit své tříměsíční dítě… těžko hledat slov…
Nicméně, tito muži si své povolání vybrali dobrovolně, dnes se nerukuje na vojnu z povinnosti. Stejně tak si mohli zvolit být lékaři, učiteli, instalatéry, techniky, řidiči, či kýmkoli jiným. Věděli, co jejich práce obnáší, kam se mohou dostat, co je může čekat. S tímto vědomím procházeli výcvikem i přípravou. Mnozí z nich tu práci opravdu mají rádi a jsou pro ni zapáleni, je součástí jejich života.
Úplně zbytečná smrt? Tak to si rozhodně nemyslím. Pokud se člověk dokáže oprostit a podívat opravdu s velkým odstupem, nadhledem a globálně, v měřítku celospolečenském, celosvětovém i větším (což pro ty rodiny a citově zainteresované osoby je opravdu velmi těžké ba i nemožné) a uvědomí si, že vše tu na Zemi je řízeno jistými zákonitostmi, kdy jedním z nich je zákonitost příčin a následků, pak i taková zdánlivě „zbytečná a bezvýznamná“ smrt může mít obrovský vliv a význam (viz efekt motýlích křídel). A zakázat jim to opravdu nikdo nemohl, neboť to byli dospělé svéprávné bytosti, které měli právo svobodné volby, řídit si samy svůj život a osud. A nikdo z nás možná nedokáže prohlédnout pravý smysl jejich života, cesty, konání i smrti. Je to prostě tak, přestože je to velmi smutné a pro mnohé z nás mnohdy nepochopitelné.
Vyjadřuji tímto všem pozůstalým a blízkým z celého srdce opravdu upřímnou soustrast. Přestože je to opravdu velmi těžké. Smrt jejich milých a milovaných má svůj smysl, byť to na první pohled nemusí být zřejmé a pochopitelné.
Matka, jejíž syn má v pracovním plánu příští rok svoji první misi v Afgánistánu.
Geri, děkuji, za Tvůj příspěvek a beze zbytku ho chápu. Ale v Afghánistánu se střeží základny proti útokům Talibanu. Taliban drtí tamní obyvatele, kterým NATO pomáhá a cvičí tamní armádu, aby se uměla dobře bránit proti tamnímu Talibanu. Moc budu na Tvého syna myslet. Až se vrátí, poslechni si jeho názor.
Míšo, myslím, že úplně nejlíp vědí o tom, co se tam děje, prostě proč tam ti naši kluci jezdí a jak to tam probíhá, přímo ti, co tam jsou a co se toho účastní. Ti, co tam jezdí nově, to znají přímo a přesně od těch mazáků, jsou s nimi v těsném kontaktu. Oni dobře ví, proč tam jsou a proč tam jezdí. To znamená, že slova a myšlenky těch, kterých se to přímo nedotýká, kteří nemají více či méně osobní zkušenost buď přímo z místa nebo s přímými účastníky, mohou být plná domněnek a dosti zkreslená.
Všechno je propojené, tu spojitost je třeba chápat, nemůžeme posuzovat jenom sebe, svoji zemi. Nejde totiž jen o nás a naši zem, ale o celé společenství, kterého jsme součástí. V rámci obrany každý sám ve své zemi toho až tolik nezmůže, větší sílu má vždy pospolitost. Jde také o to, jestli člověk řeší a vidí jen to, co se děje jen doma na jeho písečku, nebo zda je schopen k tomu přistupovat ve všech spojitostech tzn. celosvětově, celospolečensky a dost možná ještě dál…
Rozhodnutí každé dospělé (i nedospělé, od jistého věku) svéprávné bytosti je třeba přijmout tak, jak je a to i přesto, že na to my máme jiný názor, my si rozhodujeme zase o tom svém, ikdyž se to třeba někomu nelíbí. To, že my to nechápeme, neznamená, že to nemá smysl. Je to o svobodné vůli a rozhodnutí každého jednotlivce a nikdo nemá právo soudit, jaké pohnutky ho k tomu vedly, protože je vidí pouze se svého pohledu, ale ne z té druhé strany, natož v globálu ve všech souvislostech. To, co se někomu může jevit z jeho pohledu jako jednoznačné a správné (neboť posuzuje jen ve vztahu k sobě a ke svým pohnutkám), může být z pohledu jiného (z jeho vztahu k sobě a z jeho pohnutek) naprosto odlišné. Ale kde je ta pravá pravda? 😉
Proto si také myslím, že opravdu plodná diskuse může být vedena pouze na základě vlastních a osobních zkušeností a prožitků a ne podle vlastních nebo cizích domněnek, nečeho z doslechu, něčeho vyčteného atd. Pak jsou to jen řeči o ničem, které stejně nic zásadního nevyřeší, prostě jsou to jenom řeči, žádný skutek…. ale to už odbočuji někam jinam… 🙂
Přeji pěkný den 🙂
Naprosto souhlasím. Právě proto jsem vzadu a proto jsem napsala, že úplně nejlépe bude, poslechnout si syna až se vrátí. Ačkoli je pravdou, že co člověk to názor. Pár těch lidí znám .. nejsou ve všem jednotní, ale není nad osobní zkušenost byť je zprostředkovaná.
První mise, uf… Jsou to nervy jak pro ty, co zůstávají tady, tak pro ty, co jsou „venku“. Strach je vždycky, ale člověk riskuje, i když leze ráno do auta, musí se to tak brát. :bye:
Ano, Bosorko, bereme to tak, jak to je. Ono se to ani jinak brát nedá 🙂 Ale hlavně víme, že je to potřeba. Psala jsem to už i na starých Popelkách: Oni jsou si vědomi (a my, rodina a blízcí, samozřejmě také), že tam jezdí proto, aby se ten problém pomohl řešit tam, kde je, daleko od našich hranic, abychom se jednou nedočkali, že ten problém dorazí až k nám, k naší zemi a nemuseli bychom ho tu řešit my sami a osamělí. Ten strach a panika by pak tuto zemi rozložili zevnitř víc než samotný boj. Proto se spojujeme s ostatními a řeší se to tam, kde to je teď.