Květiny jsou krásné a něžné. Dnes a denně nám dokazují, jak moudře hospodaří s vodou, světlem, živinami. Skýtají útočiště mnoha tvorům a pro mnohé jsou nakonec potravou. Chuděry. A také to jsou pěkně zákeřné potvory. 

Nemluvím o masožravých, které si sgustnou na macaté mouše jako my na grilované krkovici.

Mám na mysli rostlinné škrtiče.

S propukající jarem se ploty zahrad ovinou mými oblíbenými svlačci a plaménky, pivaři uvítají přítulný zplanělý chmel a Přemek Podlaha vytasí nové barevné odrůdy hrachorů.

Miluji popínavé rostliny.

Dokáží svým tělem nechat rozkvést oprýskaný plot, zapomenutý nepořádek a nevzhledně trčící sloupy vysokého napětí. Někdy využívají k své opoře i blízko rostoucí jiné rostliny, stromy či keře.

Mezi svými příbuznými mají i několik černých ovcí.

Kokotice, příbuzná svlačce, ovine přátelsky svého hostitele. Jeho tělem nechá posléze prorůst přeměněné kořeny, kterými vysává z jeho těla vodu a živiny. Doslova ho zaživa vypije. Hostitel posléze umírá.

Od poloviny devatenáctého století v období romantismu se stalo velmi oblíbenou záležitostí okrasných zahrad porůstání stromů popínavkami.

Jako zcela neškodné se však osvědčily jen růžové keře a břečťany.

Ostatní rostliny, které nemají dostatek sil svého hostitele zahubit, mu alespoň odeberou svými kořeny příliš živin nebo korunou světlo.

Například vistárie nebo zimolez se ale chovají jako typický Othello.

Svou stromovou Desdemonu z počátku jen přítulně obtáčí a vystavuje na odiv kolemjdoucích úchvatné hrozny květů. Jeho smrtící smyčka se však pomalu stahuje, až přeruší cévy lýka, kterými proudí voda a živiny.

Pomalé dušení trvá několik let.

Boj o světlo je jeden z nejdůležitějších pro přežití. Zatímco výše zmíněná vistarie uškrtí hostitele jakoby mimoděk, fíkusy a klusie ho mají přímo ve volebním programu.

Klusie získala ve své domovině, Jižní Americe, dokonce přízvisko „Matapalo“ (zabiják stromů).

Ale nám je daleko bližším škrtičem smokvoň plačící.

Že vám to nic neříká?

V obchodech ji najdeme jako fikus benjamina.

Tento roztomilý stromeček se ve své domovině velmi často vyskytuje jako epifytická rostlina. Spolu s ptačím trusem se uchytí v korunách vysokých stromů. Ve vlhku a teplu začne klíčit.

Maličký semenáček nemá dostatek živin, roste pomalu a veškeré úsilí věnuje k vývoji jediného kořínku, který spustí po kmeni hostitele směrem k zemi.

Jakmile se dostane k půdě, rázem má naprosto vynikající podmínky ke svému růstu a tak jich řádně využije.

Vzdušných kořenů začne přibývat a objevují se mezi nimi spojky-anastomozy, což je typický znak stromových škrtičů.

Za krátký čas je kmen obepnut hustou sítí těchto kořenů. Vznikne pevná schránka a strom nemůže dále pod touto armaturou sílit. Za normálních okolností by strom sílil, nabíral letokruhy a rostl do šířky. Najednou ale voda nemá kudy proudit a strom slábne.

Naopak škrtič své nejsilnější kořeny časem promění v jakési kmínky, kterými může proudit životodárná voda s živinami k podpoře koruny. Díky tomu má fíkus velké listy, větší než hostitel a vyhrává boj o světlo.

I přes složitost pozorování předpokládají ekologové obdobný boj i v kořenovém systému.

Žádný z výše popsaných vrahounků není škrtičem za každou cenu.

Mnohé z nich se v tropických pásmech pěstují jako keře v parkových úpravách. Další pozitivní zprávou je, že nikdy nevylezou z květináče a nepůjdou nám po krku. Jejich škrcení se vždy týká jen jiných rostlin a profitu z nich.

Pokud byste je chtěli nachytat při činu, podaří se vám to například v pražské nebo liberecké botanické zahradě.

A že je venku krásně a jaro láká k výletům, neváhejte.

Myslím, že jde o naprosto úžasnou vlastnost těchto květin a vidět ji na vlastní oči stojí za to.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]