Možná se svým názorem zůstanu mezi vámi jako siroteček, ale já bych jako Samson vypadat nechtěla a ani nemohla. Nějak je mi stejně víc blízká žena křehká, jemná …prostě ženská. Je podle mě je ale veliký rozdíl mezi pevnou postavou, hezkým zadečkem, nebimbavými stehny a mezi doslova chlapským hrudníkem, kde prsa místo něžného vzedmutí zdobí parádní, vypracovaný pectoralis…

V posilovně jsem byla jen jednou, jako doprovod.

Musím uznat, že některým ženským postavám trocha cvičení neuškodila.

Jiné vypadaly jako imitace Čechmánka v plné zbroji.

I zkusila jsem dopravit nad hlavu, jen z legrace činku, jako ta paní támhle, kterou kamarád ještě nadzvedával. (tu činku)

A?

Nedopravila.

Naopak, jakýsi přetlak způsobil, že jsem měla pocit, že mi za chvíli vystartuje hlava z krku jako raketa a rozplácne se o lednici s iontovými nápoji.

Zkusila jsem proto pro úplnost popoběhnout po takovém pásu, který se pořád točil dokola a vypadal trochu jako v Albertu u pokladny.

Nestihla jsem se chytit držátek.

Následkem mé nekontrolované jízdy vzad jsem v zápětí imitovala rohožku opodál u přístroje na …tak to fakt netušim.

Válela jsem se tam jako žemle a kamarád se možná i připočůral, jak se mu to líbilo.

„Nebudu ze sebe dělat ani Samsona, ani mistra Beana. Odcházím se svou muší váhou plést věnec z pampelišek. Tam patřím. Sportu zdar. Nazdar“, pravila jsem odhodlaně a odcházela.

„No táák, tak zkus aspoň tyhle ruční, jsou na prsa“

„Na prsa? Dej mi to…“

To těleso mi zhouplo ruku hluboko pod koleno.

„To musíš takhle a takhle“

Předvedl mi kývavý pohyb horní části ruky napřed do stran a pak dopředu a dozadu.

„Hmm to bych snad mohla…..“

„Budu tě jistit“

Ještěže mě doopravdy jistil, neb se mi povedlo tu věc sice zhoupnout, ale evidentně už méně ji před obličejem zastavit, takže kdyby nezasáhl, vypadala bych dneska jako roztomilý miniMikeTyson.

„Nechceš teda támhle?“

„Myslíš to kolo?“

„Jo“

„Myslíš, že chci dopadnout jako Bridget Jonesová?!!“

„A jak dopadla?“

„Na hubu. Odcházím, čekám v parku. Čau“.

Stejnak by mě svaly neslušely.

Představuji si svých 159cm a 45kg v obležení svalové hmoty. Nejspíš bych vypadala jako degenerovaný gorilí samec a po několika letech, když bych skončila s aktivním tréninkem, pak jako výstavní Shar-pei.

Co je k tomu vede?

Svého času jsem vyslýchala známou jedné kamarádky, která se kulturistice aktivně věnovala, a která na mě působila jako všechno možné, jenom ne jako žena.

Její hlas připomínal hlas pana Moravce a celkově působila skutečně jako dobře rostlý chlapík.

I když musím uznat, že v civilu nebyla mastná jako knedlík, jako na fotkách ze závodů a měla docela hezký zadek. To je ale všechno.

Její poprsí vypadalo skutečně spíše jako dva vypracované svaly a stehna měla tak pevná, že si nemohla dát pomalu nohu přes nohu, protože by se jí ta vrchní odpérovala do vzduchu.

Při pohledu ze zadu, to vypadalo, že si ze svetru zapomněla vyndat ramínko a její krk působil dojmem, že jí do něj kdysi vrostla šála.

Samozřejmě jsem se zeptala, co jí na tomto ryze mužském druhu sportu přitahuje. Odpověděla svým bassem, že se jí to prostě líbí.

Inu, když se jí to líbí…

Největší legrace ale byla, když jsem měla tu čest poznat jejího přítele.

Byl o půl hlavy menší, s hrudníčkem jako otočený lavor a úzkým obličejem s velkýma očima. Z fleku by mohl někde na hradě brigádně dělat vejra.

Vypadal vedle ní jako sušený šípek.

Byl z ní ovšem očividně zcela vedle. Evidentně si v její přítomnosti připadal v bezpečí. Schovala by ho klidně celého pod jednu paži.

Umím si představit, co by se stalo, kdyby mu chtěl někdo zkřivit jen jediný z jeho pěti vlasů ve třech řadách.

Patrně by útočník po jedné její ráně strávil půlku života v kotrmelcích a tu druhou hledáním cesty domů.

Na můj dotaz, zda něco bere, měla jsem tím na mysli nějaké hormony, odpověděla, že ne.

Neuvěřitelné!

Faktem je, že tato žena se v soutěžích kulturistů umísťovala na předních příčkách a z několika klání, dokonce mezinárodních, si přivezla řadu ocenění.

Nechci být hnusná, ale klidně by vyhrála i soutěž „muž roku“ kdyby se zúčastnila.

Myslím, že žít mohu i bez posilky a dokonce i bez rozličných sportů, kde mi také jde zcela reálně o život.

• Nemohu závodit v plavání, neb nepřeplavu ani dětské brouzdaliště na šířku.
• Nemohu hrát volejbal neb odtamtud jsem si, po pokusu podebrat míč, nebo se do něho alespoň jednou strefit, odnesla otřes mozku a asi šest kilo písku v ústech, po nárazu na železnou konstrukci sítě.
• Nemohu hrát tenis, díky vzpomínce na naštípnuté zápěstí.
• Zkusila jsem i bradlo v jednom kempu, ovšem zapomněla jsem, že jsem se před tím namazala kvůli sluníčku. Při pokusu o výmyk mi tak uklouzlo úplně všechno, spadla jsem tváří na klacek a natloukla si koleno.
• Následkem toho jsem pak po zbytek dovolené chodila a vypadala jako hrabě De Peyrac.

Stále tvrdošíjně občas pokouším kolo, i přes to, že jedna z vydařených jízd mě stála asi třicet čísel kůže na zádech a podrážku od sandálu.

Bezpečně ovšem hraji piškvorky a slovní fotbal.

Neposiluji a nesportuji.

Díky tomu žiji.

Hezký pátek i víkend.

Michaela

[sexy_author_bio]