Views: 92
Touhle dobou pravidelně přidám pár řádků o houbové sezóně. Každý rok mne houby dokážou překvapit, a to na ně chodím….fakt dlouho. Nerada bych prozrazovala jak dlouho, protože se občas cítím starší než choroš a letokruhů mám tolik, že by pode mnou mohly klidně zahnízdit praváci, kováři nebo alespoň babky.
Letos nic. Vůbec nic.
Sucho mne překvapilo jak oslavence rozhrkaný šampus. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že fakt houby nebudou. Agilně jsme ignorovala na fejsbůčku fotky a příspěvky návštěvníků Šumavy, Klatovska a běžně mokrých koutů naší země, kteří již v květnu vykřikovali, kolik mají hub a jak zpruzení jsou z toho, že rostou. Obrnila jsem se svatou trpělivostí a stranila se nenávistných komentářů a výhrůžek, i když jsem potupně dojídala houby z loňska, které jsem našla v mrazáku, domnívajíc se, že jde o kuřecí prsa.
Poslední týden prázdnin, jsem strávila v rodném domě.
Vždy chodím v létě na houby a odjíždím s tím, že vyhodím několik obnošených triček, aby se mi do tašky vešly nasušené houby. Trika jsem vyhodila, protože mi z nich lezla prsa víc, než by bylo u ženy mého věku žádoucí. Ale houby asi nepovezu.
S paličatostí sobě vlastní jsem na ně hned v pondělí vyrazila.
Mamka to komentovala stoicky, že si radši uvaří druhou kávu, protože jít na houby je holý nesmysl. Pršelo jen jednou za dva měsíce a i houby mají svou důstojnost. Já zase nedbám na to, co si o mně kdo myslí. Vyrazila jsem.
Nejen houby, ale i ty borůvky mají svou důstojnost.
V lese nebylo nic. Ani hajnej, natož mršina zajíce nebo nedejbože houby. Přišla bych domů zadním vchodem, ale zase takovou haciendu neobýváme, takže jsem hrdě vypnula ramena, vstoupila dveřmi a přiznala realitu: Nerostou.
Pršelo, bylo teplo.
Půjdu na to vědecky.
Druhý den jsem vyrazila na jiná místa. Sledovala jsem kouty lesa, kde trávy- sítiny- coby neomylný ukazatel podzemní vody svými zelenými listy vábily k skrytým pramenům. Chodila jsem místy, kde úvozové cesty stahovaly vodu a pečlivě střežily vláhu stromy svým stínem ve dnech, kdy slunce sužovalo krajinu jako krvelačný diktátor. Bedlivě jsem pozorovala mechy, kde uchovaly svou temnou zeleň i ve dnech největšího vedra. Chodila jsem místy, kde skalní masiv a stráně kopců poskytovaly celodenní stín. Vzpomínala jsem, kde padlé kmeny stromů pod silnou vrstvou listí dávkovaly vlhkost s pečlivostí starého hospodáře.
Nic. Prostě nic.
Neumím si to vysvětlit. Tohle se mi ještě nestalo. Ani prašivka. Byla jsem připravená sebrat i jedovatou houbu, chvíli s ní machrovat a pak pro záchranu ega a rodiny jeduli vyhodit a nonšalantně prohlásit: „Teď už nemám na houby chuť.“
Třetí den jsem vyrazila znovu. „Kam jdeš?“ ptaly se děti. „Na houby,“ říkám. Syn nic neodpovídal, jen se smál. Druhý mě tak soucitně pohladil po ruce, že jsem si chvíli myslela, že nám zase zdechlo morče. Dcera se nejenže smála. Smála se nahlas a navíc se pochlubila svým podezřením na mou demenci kamarádkám na facebooku.
Jednou ty houby přece musí začít růst. Proč ne zrovna dnes. Ony si asi říkají, proč ne třeba zítra? Protože zítra už budu odjetá, vy krávy !?!
Třetí den. Jdu na houby. Prostřednímu synovi mě bylo tak líto, že šel se mnou. Vzbuzuji v dětech soucit. Super. Čekala jsem, že to přijde až s výměnou kyčelního kloubu nebo se sedmdesátými narozeninami. Přišlo to před čtyřicítkou.
Jednou ty houby přeci musí začít růst. Proč ne dnes?
Ani dnes. Nicméně pod několika stromy jsme našla kuřátka. Sice jedovatá, ale kuřátka. A to jsou houby. Divné, žluté, ale houby.
Pod několika dalšími borovicemi vykoukl dokonce takové ty titěrné houbičky, které ve svém hejně vypadaly spíš jak drobky z vánočky. Začínají. Srdce houbaře zaplesalo.
Asi jste čekali na konec nějaký happy end, mou rozesmátou fotku s košíkem hub nebo smaženice a k tomu vítězoslavný komentář. Ne. Fakt nerostou.
Říká se, že hlavou zeď neprorazíš.
Já říkám, proč to nezkusit?
O víkendu vyrazím znovu. Sice mne lehce přechází chuť a houby počínám nenávidět. Cítím se jako Alexandr Veliký v Indii. Sice nikdo neocení mou vůli zápisem do kamenných stél a starodávných pergamenů. Letos asi ani neochutnám smaženici.
Ale ten pocit, kdy se pokusíte hlavou prorazit zeď, znovu a marně… mne .začíná neskutečně bavit. 
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás
0 Komentářů