Tohle vydání, tedy tento den bude, v zájmu vašich dušiček a jejich snad příjemného rozvoje, celé přírodní. To proto, abych si vás trochu připravila na zítřejší, trochu těžkotonážní článek v hlavním vydání i upoutávku na téma k Popelení. I sama sebe jsem šla trochu připravit. Kam jinam, než do lesa. Vzala jsem oba psíky, tedy Bonie i Ječmínka…

… asi o tom nemusím mluvit, ale neznám místo, kde by člověk lépe nechal odpočinout a zregenerovat duši i tělo, než je les.

Už jsme o tom mluvili v diskuzi s Hádětem, ale já se v lese nebojím a to ani v noci.

Naopak, fascinuje mě ve dne veselou a žertovnou atmosférou a v noci mystikou, ochrannou náručí i královským majestátem.

Stromy v noci nespí.

Stromy jsou ve dne veselé a kontaktní a v noci pozorné a jejich hlasy jsou tiché a důstojné. Když se chce člověk potěšit a poveselit, musí do lesa za dne.

Jestli se chce něco dozvědět, pochopit, dojít k poznání i pokoře, musí do lesa v noci.

Nevím, do jaké míry tohle chápali moji dva průvodci, v každém případě je vycházka zjevně bavila.

Ověřila jsem si rozdíl mezi mužem a ženou a to i v psí říši.

Zatímco Bonie se způsobně poflakovala a hlídala si, kde jsem, naprosto bez obtíží přišla na zavolání a spíše si vše prohlížela, Ječma, jako správný chlapík čmuchal, ochutnával, zodpovědně a soustředěně omočoval a na zavolání reagoval až ve chvíli, když jsem mu začala vyhrožovat smrtí.

Prostě měl mnohem odpovědnější úkoly, vyplývající z povinnosti teritoriální kontroly, než Bonie, která šla skutečně na výlet a ne do práce.

Tomáš, který stále ještě lehce žehrá na od buků namožené rameno (více v ranní kávě) se mnou nešel, ale doporučil mi cestu k jezírkům.

Tam jsem také šla, ale pak jsem si uvědomila, že bych tam nedošla, protože ve čtyři jsem měla ještě jednu milou paní, a tak jsem to u Hříbkoviště stočila a vydala se hlubokým borem směrem ke školce a Nastěnčinu pařezu. (ukážu později).

Cestou jsem viděla hodně věcí, které se mi moc líbily, a moje duše mlaskala.

Ječmen taky mlaskat, protože objevil nějakou zdechlinu, ale byl tak daleko, že se mi nechtělo zjišťovat, po čem se mu půjde dobře na záchod.

Když jsem procházela částí hlubšího lesa, kde „roste tmavé kapradí“, přiběhla Bonie, nalepila se mi na nohu, dívala se žalostně a kňourala.

Vyhodnotila jsem situaci tak, že patrně na něco šlápla a že jí to bolí.

Rozhlédla jsem se, kde je Ječmen.

Zahlédla jsem jeho zadnici vystrčenou o mnoho metrů dál z ostružin.

Sedla jsem si na bobek k Bonie s tím, že jí pacičku zkontroluji.

Vydrápala se mi na krk a koukala zpět, odkud jsme přišli.

„Tak ty jsi unavená, princezno? Chtěla bys jít zpátky? Ale vždyť jdeme, ty malý srabíku, jenom jinudy“, ujistila jsem ji a vzhlédla.

Asi necelých 30 metrů ode mě se na mě díval obrovský, tmavý rypák.

Bylo mi jasné, že to je průšvih, protože se kanců sice nebojím, ale na jaře je to jiná. Už mě s maminou jednou bachyně honila a dlužno říci, že jsem nikdy od té doby (bylo mi deset) neviděla mámu tak rychle utíkat, aby mě vlekla za sebou tak mocně, že jsem vlála ve vzduchu.

Tu bachyni jsem tehdy ani neviděla, jen ta malá prasátka, co jsem si s nimi chtěla hrát a odkud mě máminy ruce doslova vyrvaly.

Tentokrát jsem se dívala tomu praseti přímo do obličeje.

Očima jsem zkontrolovala okolní bor a vyhlížela strom, na který se vydrápu, a kde asi strávím poměrně dost dlouhou dobu.

V duchu jsem poděkovala své prozíravosti, že jsem se nejedla, než jsem šla, a že bez tekutin vydržím minimálně do doby, než mě Tomáš nechá hledat, což nebude dlouho, protože se mi nedovolá a ví, že celodenní výlet pořádat nemohu.

Prase na nás upřeně zíralo a já se bála, … ne, já byla podělaná se jenom pohnout.

Nic jiného než  „to nic, to bude v pohodě“, mě nenapadlo. Upřímně nevím, komu jsem to vlastně říkala.

Na to se zvíře zvedlo.

Zjistila jsem, že je mnohem větší, než jsem myslela, protože před tím leželo.

Bonie zcepeněla.

Také jsem zcepeněla.

Prase se ale normálně otočilo zády a pomalým krokem, opravdu velice ležérně, až znuděně odešlo!!!

Ještě asi pět minut jsem se nepohla a Bonie jsem také nemusela přemlouvat.

„To byl kanec, Boninko“, vysvětlila jsem a vrátila se mi krev do periferních oblastí.

Ječmena, který kolem toho, naštěstí to byl kanec a ne bachyně, musel projít, jsem našla v pohodě u školky. Prostě to prase přešel, on sám ho nezajímal, a já ho zjevně otrávila svou přítomností.

Klika.

Musím ale říct, že i skvělý zážitek, i když jsem se strašně bála.

Opravdu nejsem tak investigativní, abych vám ho vyfotila, ale leželo tady:

Zbytek cesty byl pěkný, příjemný a já mám na co myslet.

No a zde byla Nastěnka. To je její pařez, protože „pařez už je samý květ“ 

A tady Nastěnka ještě nebyla.

A tady jsou pařezy, co se mají rádi…

Prostě les je úchvatné místo!

I s kanci flegmatiky.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]