Moc ráda bych vám představila další členy e-shopového kamínkového týmu, které tu pro vás už mám. Jeden z nich si ale zaslouží více slov. Je to Larimar. Určitě jste si přečetli na mnoha portálech, že jde o kámen Atlanťanů. Klidně může. Ale je to přecijen historie prozatím bájná. Larimar ale má neuvěřitelně zajímavý, doložitelný rodokmen. Nepotřebuje se balit do záhady, která dobře prodává poměrně drahý kámen. Budete ho chtít a ctít i bez bájné Atlantidy…

Jeho domovem je jen jediné místo na světě. Jen jediná, přibližně kilometrová část Dominikánské republiky. Karibiku.

Pro nás, řekněme moderní svět ho objevil 23. listopadu 1916, Miguel Domingo Fuertes Loren. Požádal tehdy o prozkoumání zvláštního modrého kamene, který našel v moři.

Žádost byla zamítnuta.

Počkat jsme si museli pak až do roku 1974 na Miguela Mendeze, který kámen našel na pláži. Kámen pojmenoval podle jména své dcery (Larisa) a podle označení pro moře (mar).

Zbudoval důl Los Chupaderos.

Na západní trh byl blankytně modrý larimar uveden až v roce 1986.

To ovšem zdaleka neznamená, že by vzácný pektolit neznali místní Indiáni už dávno před tím.

Znali a velice dobře, ještě před příchodem Španělů.

Jenom jak už to bývá, ne jako larimar.

Jako kámen mořských bohů ho uctívali, opracovávali a používali při rituálech týkajících se moře, které je živilo.

Byli to Tainové a byli především rybáři, pěstiteli a sběrači.

Přišli, kdo ví odkud a zemi, kterou pro sebe objevili, nazvali Quisqueia.

Matka.

Tainové využívali pouze to, co jim Quisqueia nabídla a uctívali mnoho bohů.

Jejich společnost byla emancipovaná a jejich náčelníci byli jak muži, tak i ženy, jejichž postavení bylo rovnocenné.

Byli subtilní, ani ne 145cm velcí a velmi mírumilovní, až naivně důvěřiví. (tain znamená v překladu něco jako „laskavý“)

Postupně byli napadáni sousedícími a mnohem agresivnějšími Cariby, což ovšem nebylo pro Tainy tak zhoubné, jako příchod Španělů.

Tainové byli kmenem moudrých a vyspělých Indiánů a byli výtečnými plavci i mořeplavci.

Vydávali se daleko na moře, kde lovili nejen mušle a mořské plody, ale odkud si vozili též blankytně modré kameny, které, jak věřili, jim předávaly moudrost mořských bohů a při rituálech poskytovaly informace o nastávajících událostech.

Kameny rituálně omývali mořskou vodou a nevystavovali je slunci.

Dokázali zpracovávat zlato za studena a vyráběli z něho votivní předměty a ozdoby, které měly více rituální, nežli okrasný charakter.

Tainové chodili nazí, pouze vdané ženy měly drobné sukýnky. Své ženy uctívali a měli velice zvláštní přístup k ženám těhotným.

Pečovali o ně všichni, nejen manžel.

Jejich ženy rodily v kruhu, který tvořily jiné ženy s dětmi, které se nedávno také narodily. Ženy rodičce zpívaly.

Uprostřed kruhu byla pouze rodička a její muž.

Roku 1492 přichází Kryštof Kolumbus.

Tady stojí za zmínku, že i samotný Kolumbus Tainy zprvu ctil.

Tainové neměli potřebu bojovat, takže se na začátku s prvními Španěly dohodli.

To ale netrvalo moc dlouho.

Španělé postupně udělali z Tainů otroky.

Tainové pro svou subtilní postavu ale nebyli dobrou pracovní silou. Brzy se vysílili. Španělé proto využívali spíše jejich mrštnosti, hybnosti a inteligence, nežli síly, které moc neměli.

I nadále se Tainové spíše snažili vyjednávat a žít v míru, nežli bojovat.

Roku 1501 přichází conquistador Nikolas de Ovanda a jeho muži.

Tou dobou je náčelnicí Tainů žena jménem Anacaona (zlatý květ).

Také ona se snažila vyjednávat a dokonce nechala dovézt i dary, mezi jinými kameny bohů.

Další jednání byla léčka.

Anacaona chtěla jednání provést, přestože byla varována. Ovanda ale, jak kmen očekával Anacaonu lstí zajal.

Po tom, co s Ovandou Anacaona odmítla mít sex, byla Ovandovými vojáky znásilněna a pak oběšena.

Malá, nepočetná skupina Tainů dnes žije izolovaně na Kubě nedaleko Baracoyi.

To je skutečný střípek historie, který s sebou nese kámen, nám dnes známý jako larimar.

Je to kámen moudrosti, mírumilovnosti, spojení s bohy, mořem a nekonfliktním jednáním Tainů, kteří ho pro tyto vlastnosti ctili dávno, dávno před rokem 1916, 1974 a 1986.

Zdali je to také kámen Atlanťanů nevíme.

Proč mu ale připisovat báje, když mluví hlasem skutečného kmene velmi moudrých, mírumilovných Indiánů?

Osobně myslím, že v každém kousku larimaru je ukryto mnohem víc, nežli nám dává domněnka o Atlantidě.

Je v něm kousek důvěřivé, ale hrdé Anacaony, citu pro přírodu, úcty k všemu živému i moudrost, kterou jako moderní civilizace tolik potřebujeme.

Larimar skutečně nemá rád přímé světlo a slunce a časem bledne. (mám v e-shopu zatím jen jeden exemplář, náramek a je v černém pytlíčku. Jeden jsem si pak pořídila pro sebe)

Pokud máte larimar, kupte si mořskou sůl a kámen nabíjejte alespoň solí upravenou vodou. Určitě mu bude dobře ve společnosti mušlí, mořských kamenů a dobrého člověka.

Ještě nás čekají pánové Granát, sodalit a rubín.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]