Já to věděl!! Já to věděl, že jsem se nenarodil pod nějakou temnou hvězdou. Vždycky jsem si říkal, že jsem štěně štěstěny. A nepřešlo mě to, ani při té lapálii s kyčelními klouby, které mám operované a jeden mám tak nějak přidělaný napevno. A měl jsem pravdu. Dočkal jsem se a trvalo to jenom necelý rok.

Taky jsem to tušil hned, že tihle jsou už ti praví, že jdou pro mě, zrovna pro mě, že to jsou moji dvojnožci, že se si mě našli, že to nebylo jen nějaké lecjaké setkání na Snu zvířat. Zdálo se mi o nich, jak tady zvoní. Každý den…

A oni fakt přijeli!

NĚKTERÉ OBRÁZKY LZE KLIKNUTÍM ZVĚTŠIT

Slyšel jsem svoje jméno, když velká bruneta mluvila s naším páníčkem a to už jsem to věděl, to už jsem byl doma.

Doslova. Teda už skoro…

Víte, aby se to vám, lidem, (Ječmínku ty víš a moc Tě zdravím) lépe chápalo, psí útulek je jako u vás dětský domov.

Spousta kamarádů, to ano, ale nikdo, kdo by byl jenom váš.

Všechno je vlastně dohromady. A všichni, s každým zvonkem doufají a čekají a těší se, že dneska už dorazí ta jeho rodina, jeho smečka, která bude jen a jenom jeho.

Je to kolikrát nekonečné, je to plné zklamání, člověk… pardon pes se nerad z nějakého setkání, co už vypadá, že by se mohlo blýsknout na nový život, nechce vrátit do kotce.

Ne, že by byl špatný, mnohdy je to tady pro nás poslední záchrana a taky vás nikdo nemlátí, dostanete najíst, napít, dojdou s vámi ven.

Ale je to kotec…anonymní místo a i když se tu snaží, nejde nás hladit tak, jak bychom to potřebovali. Nemůžete věnovat osobní lásku šedesáti dětem v děcáku stejně, jako to nelze u šedesáti psíků, kteří po ní také tolik touží. Proto ten příměr. Vždyť láska psí je taky láska.

Letmé pohlazení od venčitele, pár zdvořilostních frází…které jsou pro všechny stejné, jen s jinými jmény.

Máte svou misku – svou vodu … a každý den je stejný. Pořád a pořád. Stejný kotec, stejná trasa na procházku, stejné tváře ..… den po dni.

Budíte se, a říkáte si… dneska nějak jinak zpívají ptáci, že by to bylo znamení…?

Tedy mě se líbili hned na výstavě a tady ještě víc!

Kluk, bruneta a blondýna – geniální kombinace. Blondýna teta. Ostatní jsou moji. Fakt to přišlo… oni přišli. Pro mě, pro Edu.

Jeje, další malí kamarádi .. pomalu denně.

To papírování jsem už chtěl mít za sebou, a jet…

DOMŮ!

Byl bych udělal kotrmelec, nebo cokoli, ale nebylo třeba… brunetě se líbilo, i když jsem s sebou jen tak plácnul a to já rád.

Svého kluka jsem si zamiloval na první dobrou.

Nebyl to ten z výstavy, tam byla ještě malá kudrnatá, ale poznal jsem svoji brunetu, blondýnu a nový kluk je super a taky je můj… no a to znamená, že malá kudrnatá je asi doma.

Doma… to je slovo!

Hele tak už pojeďme!

Ne, ne, to nemůžu… musím se rozloučit s kamarády a musím je ujistit, že to není zázrak, že jednou i oni půjdou domů.

I když, třeba Milouš a vlastně polovina z mých kamarádů z Jimlína, tam o zázraku mluvit můžeme.

Bylo mi blondýny líto, protože Milouše, i když je to vážně strašně fajn chlapík, toho asi nedostane.

Na Miloušovi bylo vidět, že by s ní šel hned. Ona tam seděla, on jí olizoval, byl by se rozkrájel, chuděra se i klepal a ona brečela… jenomže Milouš to má složité.

Zkusím vám to vysvětlit jako pes a budu doufat, že jste chytří lidé, a že to pochopíte.

Milouše odvezli tady páníček a jeho pomocníci pomalu už jako mrtvýho psa…(prostě každé doma není doma).

Byli jsme s klukama rádi, že přežil a dalo to tady v Jimlíně fušku … jenže tahle povedená romská rodinka od té chvíle prostě není k nalezení.

No a páníček nemůže doručit oficielní lejstro, kde se píše, že Milouš jim byl nadobro odebrán.

Dokud se jim to nedoručí, dokud si to nevezmou do vlastních tlapek, Milouš je vlastně pořád jejich, i když ho skoro utýrali a už o něj nestojí.

A může tu být celý život, i když jsou mu tři a tak se Jimlín bude vlastně starat o Milouše, na své náklady a Milouše si nemůže vzít ani tahle blondýna, kterou fakt moc chtěl a ona jeho a ani nikdo jiný. A ani po třech letech, jako tomu bylo, dokud byl pes věc.

Od chvíle, kdy je bytost, prostě nemůže propadnout státu. Myslím, že to je fakt špatně.

Jediné, co by šlo, by bylo, kdyby Milouše a s ním polovinu zdejších kluků a holek, kteří mají stejný problém, stát vyvlastnil. Pěkně jednoho po druhém.

Jenomže do toho se vlastně nikomu moc nechce, nebo na to nikdo moc netlačí…

Blondýna to tady Miloušovi slíbila.

Moc bych mu to přál.

Konečně v autě.

Byla to fakt super jízda, byl jsem vzadu s klukem, Kryštofem občas poradil s řazením brunetě Radaně, oblízl tetu blondýnu…

Strašně jsem se těšil.

Doma ….řeknu to ještě jednou… DOMA na mě prý čekají dvě kámošky… Molly a Maxinka.
No a ještě malá kudrnatá Ema a velký kluk Matěj, co jsem je viděl na výstavě.

Byli tu!

Ahoj, Molly, já jsem Eda a už teď tě mám rád!

Ahoj Maxinko, neboj, nesežeru ti všechno, protože jsi starší a taky tě mám rád.

Jeje kočičky, nevadí mi, mám je rád…

Mám rád všechno, co tu je….

Ty brďo… tohle je celé pro mě a můžu tam, kdy chci??

Fakt kdykoli!?

Dobrý psí Bože!!

Jeje chleba …

Pytel granulí, a volně, no nene!!

Moje nová miska… moje Ema, můj Kryštof, moje Radana, můj Matěj, Molly, Maxina.. kočky…ano,  moje kočky…

Můj domov…

Moje rodina…

Můj život.

Opravdový život…odsud už mě nevrátí, jako před tím…

Vím to.

Řekli, že narozky budu mít dneska, protože je nikdo neznal.

A já myslím, že to tak je správně.

Protože jo, dneska jsem začal žít.

13.9.2017

Dík!

Edík!

Jestli chcete kámoše, prosím vás, lidé … vezměte si ho z útulku. Žádný pes na světě to nepotřebuje víc. Žádný nebude víc vděčný… žádný nebude šťastnější…

Já to vím… já tam byl.

Díky, Jimlíňáci, že jsem se tohoto dne dožil!

Eda z Jimlína

[sexy_author_bio]