Jako klasický Blíženec s oblibou říkám, že tím nejlepším přívlastkem, který mě beze zbytku vystihuje, je: schizofrenik. Dva v jednom, říká se o Blížencích. Omyl, já jsem dva v jednom maximálně tak ve spánku.

Ve stavu bdění jsem sama sobě klonem snad napadesátkrát.

Hádá se ve mně Dit hned několik. Dita hodná, citlivá, obětavá, empatická, romantická, sebejistá. Dita perfekcionistka, Dita bystrá. Na druhou stranu ale i Dita nehodná (ničeho), sobecká, hluchá vůči sobě samé, přecitlivělá, cynická, nerozhodná, tápající, Dita s delším vedením, líná a povrchní.

Jsem člověk protikladů, absurdit, no prostě Jekyll & Hyde.

Přesto je tohle všechno pohledem odborným v mezích, čili tady je termín schizofrenik, jen nadsázkou.

Díky Bohu.

Ale k věci.

Mám tetu.

Irena se jmenuje. Táhne jí na padesát, ale její duše  se „zastavila“ někdy kolem sedmadvaceti. Tehdy někdy se její rodiče dozvěděli, že má jejich dcera schizofrenii. Začalo to nevinně. Do té doby normální (a extrémně krásná) holka měla kolem sebe spoustu nápadníků, v hlavě plno ideálů a touhu po dítěti.

První „exces“ se objevil v obchodě, kde „štípla“  nějaké drobné zboží. Skončilo to domluvou a propuštěním bez většího trestu. Napoprvé.
Postupem času však začala „loupežnická recidiva“ a z atraktivní mladé dámy se stala, díky tychlým soudům okolí, černá ovce.

Pak nepřišla do práce.

Byla kadeřnice a to prý dost šikovná. Důvodem její absence bylo to, že se nemohla jednoduše vypravit. Tak prostě nepřišla.

Prosté, ne?

Zanedlouho potkala svého prvního manžela.
Láska jako trám a brzy byla svatba. Její milý měl pověst hrubiána, který si pod vlivem alkoholu rád do něčeho i někoho bouchnul.

Narodil se jim syn, ale těm dvěma už to neklapalo. Opakované hádky, bitky. Teta od něj odešla.  Za cenu ztráty svého jediného dítěte. Nikdy jsem se jí na to nezeptala, ale myslím, že právě to byl hlavní spouštěč její nemoci…

Schizofrenie je prý nemoc, která ve většině případů začíná v dospívání, bez zjevných příčin, nastartovat ji může i nějaká zátěžová životní situace a určitou roli mohou hrát i dědičné předpoklady. U nás v rodině, co vím, nikdo tímto onemocněním netrpěl. (To mé sebenazírání jako na schizofrenika je opravdu jen obrazně míněno!)

Pokud tedy nehrály roli geny, zřejmě u tety nemoc spustila právě ona zátěžová situace. Co konkrétně to bylo, netuším, ale moc ráda bych se to dozvěděla…

Nějak intuitivně totiž pořád cítím, že ta „její“schizofrenie, je mnohem víc léčitelná komunikací než chemií.
Zpochybňovat její léčbu nechci, ale z vyprávění rodiny vím, že návštěva lékaře probíhá tak, že se tety zeptají, jak se jí daří, jak se má, a podle její odpovědi buď přísun léků zvýší nebo naopak (zjednodušeně řečeno).

To, že právě díky nim přibrala chudák asi 80 kilo, rostou jí vousy a potí se ostošest, je daní za to, že je: klidná.
Jde o to, zřejmě, zklidnit pacienta, aby nevybočoval, aby nedělal nepřístojnosti a byl zpacifikován.

Tak to vnímám, když ji vidím.

Přestože se vídáme nepravidelně (žije na Moravě), bezpečně poznám, kdy byla u lékaře: čím víc je „způsobilá“, tím kratší doba od návštěvy lékaře uplynula.

Já mám tu její „nezpůsobilost“ ale ráda.
Veselá, upovídaná žena, která sice občas mluví z cesty, a ten, kdo ji nezná, si zaťuká na čelo, ale je to ONA, je to její  PODSTATA, její duše jede naplno!

Její hlášky baví celou rodinnou restauraci, kam tak ráda chodí.
Žije sama, (starají se o ni její sourozenci)-miluje společnost. Kvůli silným lékům nesmí pít alkohol-miluje víno. Je nešťastná z pokažené postavy, a přitom miluje solené brambůrky, její snad největší neřest.

Pak je tu ještě sex.
O něm dokáže mluvit tak, že kdyby za ní přijel Forman nebo Třeštíková, natočili by dokument. Tragikomedii století. Mužů v jejím životě bylo pár, pochybuju, že by měla nějakého alespoň na ten sex, ale jak o nich barvitě dokáže mluvit! By se styděli i v Sodomě…

Miluje muže s knírkem (vede Schimanski, Severa, Dumbrovský),
Svého posledního milence vyhodila „z pelecha, protože mu smrděly nohy tak, že bylo hned po rozkoši!“ Ale zase její dávný italský milenec měl v posteli i Claudii Cardinalovou, tím se ráda pyšní a ona že byla prý lepší, než celá Claudia.

Její bujná fantazie nemá prostě konců, dokáže vyprávět o politice, volbách, konci světa. Po svém, specificky, originálně…

Její styl oblékání by jí záviděla i Lady Gaga.
Když jde ulicí v modré minisukni, žlutých semišových botách, černých punčochách a růžové bundě, vypadá komicky, možná, ale nad jejím ujetým modelem vede její zvláštní vyzařování, aura, něco, co pořád ještě nedokážu přesně popsat, ale co mě fascinuje…

S oblibou říká, že „kdyby byla pazmatěrka (tlumočnice v letech osmdesátých), z fleku by překládala Gorbačovovi, protože i když nemá knír, je to eine šéne muž…“

Irenino charisma je prostě nepopsatelné.
Těch, kteří se jí občas nahlas zasmějí nebo prohodí na její adresu nějakou, rádoby vtipnou narážku se snažím nevnímat. Ona to naopak vnímá až moc dobře a asi s tím dost bojuje…

Život mojí tety je ale přesto víc smutný než veselý.
Občas se z ničeho nic rozpláče, i když se před vteřinou smála, občas si mluví sama pro sebe, což je asi nejcharakterističtější rys vnějšího projevu její nemoci. Se synem má vztah spíš žádný, než nějaký, a to si myslím, ji trápí nejvíc.
Jenže to u lékaře asi neprobírají…

A já si teď už na 200% dávám závazek, že s ní natočím  jeden její den, jak ho žije, nebo spíš přežívá, zkusím přijít na to, co by její nemocné duši udělalo největší radost, posedím s ní a probereme zase vše od sexu až po Horsta Schimanskeho….

Vím, že když říkám, že mám schízu, je to prostě jen jedno velké nadnesené alibi, a že mít ji opravdu, není vůbec veselé…

Dita (Amazonka)

[sexy_author_bio]