Aby bylo jasno, jsem člověk, který bojkotuje sport všemi dostupnými prostředky. Vhodně se chráním amulety a lásku k němu považuji za jednu ze sexuálních deviací. Pro lidi jako já, kteří se mezi posilovacími mučidly snaží prokličkovat jako zajíc před myslivcovou kulkou, přišli odborníci na shazování špeků se zajímavou informací.

Pokud se chce někdo začít aktivně hýbat, nevadí, že aerobik považuje za sprosté slovo a jógu viděl jen ve filmech pro dospělé z východní produkce.

Tím nejpřirozenějším a nejprospěšnějším pohybem je pro člověka totiž chůze.

K jejím velkým plusům patří, že ji lze provozovat takřka kdykoliv a kdekoliv, zapojí velké skupiny svalů a též i ty stabilizační (což jsou např. svaly pánevního dna nebo svíčková-tedy svaly kolem páteře včetně toho nejdelšího), nestojí nás ani kačku, způsobuje dobrou náladu a zvyšuje naši odolnost, výkonnost a pokud nevážíte tunu, nepoškozuje klouby a vazy.

Což o to, do ledničky nebo na bus do práce si dojde každý.

A přeci nejsme všichni jak reklama podniku národního zdraví. Vědci nám to pěkně spočítali. Prý k našemu štěstí, zdraví a kondici stačí jen a pouze 10 000 kroků.

Je to moc?

Prý je to dohromady něco kolem sta minut, nebo sedmi kilometrů a zhruba 450 Kcal.

To mi tedy upřímně se svíčkovou k obědu moc nehelfne. A to nepočítám pivečko.

Kolik toho našlapeme?

Méně než 5000: toto číslo odpovídá sedavému způsobu života

5000-7499: málo aktivní člověk bez sportovních aktivit

7500-9999: podezření na nějakou pohybovou aktivitu

10000-11499: podezření potvrzeno, jde o aktivního člověka

11500: no hnus velebnosti

Při své shnilosti, kancelářské práci a volnočasovému vysedávání u internetu jsem se tipla na elitu, tedy do pěti tisíc kroků.

Vzala jsem na pomoc krokoměr.

Tohle šidítko velikosti novorozencovy pěstičky si usadíte nejlépe na opasek hned ráno a sundáte až večer, než se rozhodnete upadnout na postel a do komatu.

Každý krok se totiž počítá.

V průběhu dne na něj pak úspěšně zapomenete a ono počítá a počítá.

Já zvolila pro experiment pondělí. 

Snad ze strachu, že jiné dny naběhám tak málo, že by se ani nezapnul,  snad že v pondělí nestíhám ani svačinu a tak nehrozilo, že budu na chrastítko co pět minut koukat.

Povedlo se.

Po pracovním pondělku mi digitální displej hlásil nestydatých 11347.

To znamená jen dvě věci.

A) má image kavárenského povaleče je v troskách,

B) jestli vědci nekecali, budu tu strašit do sto padesáti a s úsměvem.

Pro jistotu, abych to náhodou nepřetáhla do červených čísel, jsem k večeři dojela od notebooku na kolečkové kancelářské židli.

Ale stejně Vám řeknu.

Jestli byli vědci alespoň trochu střízliví, když na tohle přišli, tak jsem spokojená. Moc to nebolí, nehrozí, že dostanou volně ustájeným prsem do brady, stíhám zírat do výloh a pocit štěstí ve mně evokuje sice víc dosažení cíle než chůze sama ale zase na mě nečumí zdatnější chodci, že jim lezu do revíru.

U mě dobrý.

A co vy?

ToraToraTora

[sexy_author_bio]

(Toro, vzhledem k tomu, že jsem na tom s láskou ke sportu stejně jako Ty, zítra kupuju krokoměr, nebo jak se ta sprosťárna vlastně jmenuje a zkusím to.

Míša)