Není den, aby se většina z nás nedostala do styku s agresivním chováním. Ať jsou to naše děti ve školce, řidiči po cestě z práce, zákazník, který nepochopil tržní ekonomiku nebo jen protiva, co vám najel ve frontě u kasy přetíženým vozíkem na malíček. 

I přesto jsme si nezvykli a z médií i společnosti je čím dál častěji slyšet žaloba na dnešní dobu, která všeobecně zlostné jednání plodí. Jeden si řekne:

„Jsme na vrcholu potravního řetězce, hned po delfínovi nejchytřejší mezi tvory, lidský jedinec stvořil Monu Lisu a přistáli jsme na Měsíci. Proč máme pořád potřebu dokázat si něco v koloně aut nebo v bitce o akční máslo?“

Tak za prvé se nemusíme cítit v živočišné říši jako králové zvrhlíků.

To, že vás seřve pošťačka nebo vás vybrzdí auto na dálnici je úplné nic proti tomu, kdyby vás třeba soused ve frontě zakousl a vyplivl. Vnitrodruhová agrese je jev zcela běžný a má mnoho příčin i prostředků. Pravda, potkani například nepracují na vývoji jaderných zbraní, zato si neberou servítky, co se týče svých soudruhů, které klidně sežerou.

Zbraně naší agrese jsme vymakali k dokonalosti, ovšem prapůvodní puzení štrejchnout si drápem o bližního svého se nám zamaskovat nepodařilo.

Agrese je reakcí na potenciální hrozbu.

Ta je mnohdy spatřována nejen v konkrétních jedincích, ale i v situacích či prostředí. V přírodě i u člověka může být agrese i určitou formou hry, která upevňuje společenské postavení jedince. Samci bojují o samice a teritorium.

Mnozí jedinci našeho druhu neprojevují svůj agresivní potenciál prvotně pěstmi či vulgarismy na potkání. Mnohdy je výhrůžka násilí naznačena například v oblečení, v doplňcích nebo v typu vozu, který si pořizují.

Těží ze společenských stereotypů: „Vypadám jako rváč, mysli si, že jsem rváč a boj se.“

Drsná kára a kožený křivák přes rameno ovšem nutně nenaznačuje, že na pozdrav vám bude odpovězeno pěstí. Dotyčný si sychruje svou společenskou pozici a doma možná brečí u večerdy.

Zkrátka ač se nám to líbí nebo ne, je s námi tenhle fenomén od pravěku.

Samozřejmě že agresora v nás ovlivňují i naučené způsoby chování, naše výchova, odpozorované společenské jevy a v neposlední řadě i naše motivace popřípadě tresty a vnímání zodpovědnosti za naše činy. Nejde tedy jen o otázku psychologickou, ale i společenskou a politickou.

Abych to vysvětlila na příkladu.

Vezměte si takové vybržďování. Borec to zašlápne nějaké škodověnce na dálnici, protože jela méně než stopade. Pochlubí se na face booku, kamarádi ho poplácají po zádech a jeho hláška se stane hitem internetu. Nějakým zázrakem se borce domákne policie. Na základě chatrných důkazů se soudce nezmůže na víc než na podmínku, ačkoliv má děda předek na odpis a tři měsíce špitálskou stravu jistou.

Dostane se to do médií, kde nám politik vysvětlí, že si schvalovali navýšení platů, takže se nedostalo na vyšší tresty pro piráty silnic. Národ pochopí, že ruská ruleta na dálnici není trestný čin, ale národní sport.

Mechanismus agrese, který funguje celá staletí.

Ačkoliv celá naše historie a kultura směřuje k nenásilnému chování a výchově k němu, přetrvávají stále stejné modely v každodenních situacích a konfliktech. Máme v rukou lepší zbraně, výkonnější auta nebo jen těžký nákupní vozík v ruce, nejsme však mírumilovnější nebo agresivnější než naši předci. Jsme zkrátka jiní.  Oni byli také jiní.

Jiná doba, jiné prostředky.

Zdravě zpracovaná agrese funguje tak, že si představíme, jak báječné by bylo tu nepříjemnou paní za pultem prohodit výlohou, ale vzápětí si uvědomíme, že je to ve střední Evropě trestné a tak poděkujeme, rozloučíme se a myslíme si o ní své. Méně zdravé je své naštvání z obchodu přenést a zpracovat například tím, že paní ušetříme a namísto toho seřveme děti, manžela nebo všechny hned zčerstva hned po příchodu ještě mezi futry.

Jiný způsob je upustit od prohození dotyčné výlohou a uchýlit se k prohození ironické poznámky či kritického zhodnocení. Verbální projev by však neměl gradovat slovníkem čtvrté cenové, i když ten vede očividně k větší úlevě.

Abychom ovšem nepropadli depresi z přežívajícího neandrtálce v nás, je nutno podotknout i něco pozitivního.

V dětství nám agresivní pud v nás dovolil postavit se na odpor rodičům a osamostatnit se.

V společnosti spolužáků a spolupracovníků nám dovolil agresor v nás najít své já, své místo ve společnosti.

Agresivita v nás nám pomáhá chránit a určovat naši identitu. Ochrana individuality vyžaduje odpor.

Neuvědomíme si, kdo jsme, pokud nebude těch, kteří jsou jiní.

Určitá míra agresivity je zkrátka nutná a pozitivní. Je nám vlastní.

Stejně jako například zvídavost.

Těm, co nechají zvídavost přerůst přes hlavu, se říká klepna.

Těm, co nechají přerůst agresi se říká : „Obžalovaný, vstaňte.“

ToraToraTora

[sexy_author_bio]