Včera jsem se setkala se zajímavým pánem. Přišel mi zajímavý tím, že sbírá. Kde co a už od malička. Sbírá pera (má jedno z 18. století), žárovky a taky šicí stroje. Po jeho odchodu jsem se zamyslela, jestli já nejsem nějak poškozená, když nic nesbírám. Tedy vyjímám zavařovačky, ale to je asi spíš obsese.

Když jsem byla malá, pokoušela jsem se taky sbírat. Byla to velká móda.

Spolužáci sbírali třeba obaly od žvýkaček a ty si vyměňovali.

Bylo mi to trochu líto, protože zatímco oni žasli nad svými poklady, já zevlila a okusovala tužku kolem dokola, což tedy mimochodem bylo taky zábavné a tužka pěkně střapatá a veselá.

Méně už reakce mých rodičů.

Pak jsem narazila na sběratele krabiček od cigaret, od sirek, od čokolád, na sběratele pivních tácků, céček, logicky známek a mincí.

Zkusila jsem sbírat stokoruny, ale trouba jsem je pak vyměňovala tak divně, že jsem se tím dopracovala k mincím a k nule.

Napadlo mě sbírat ty pivní tácky.

Měla jsem jich asi třicet, než je našla moje sestra.

Sežvýkala je do jedné veliké, slizké papírové koule a tak o mě dneska nikdo reportáž nenatočí a já se nezapíšu do nějaké knihy.

Ještě jsem to ale nevzdala a zkusila taky ty žvýkačky, abych zapadla.

Abych to dohnala, měla jsem denně v puse obrovský knedlík žvýkací gumy a večer namoženou sanici.

Pak jsem se povinně seznámila s jedním ruským hochem, co tu byl na výměnném pobytu. Pomíjím, že se moje maminka modlila, aby už odjel, protože nám všechno sežral.

Jinak byl totiž hodný.

Svěřila jsem se mu, že sbírám obaly od žvýkaček. Uznávám, nebyla jsem originální, ale originální vášeň bych nemohla ve škole za nic vyměňovat a já chtěla být kolektivní.

Dopracovala jsem se k balíčku, který jsem měla v krabičce od bonbonů. (původně to měl být taky sběratelský počin, ale nikdo mi nechtěl tyhle drahé kupovat a pytlíky nebyly to ono).

Ukázala jsem obaly Rosťovi. Pochvalně mručel. Pak odjel domů a ještě jsme si psali. Pochopitelně rusky.

Maminka to nesla nelibě.

Rosťa mi poslal v dopise obaly od ruských žvýkaček.

Měla jsem velikou radost, i když bych tedy klidně ochutnala i ty žvýkačky.

V dalším dopise chtěl hodinky.

Maminka mi zakázala odepsat.

Konečně jsem se našla ve sbírání zvířat.

Sebrala jsem kde, co a doma jsem měla na balkoně brouky, housenky a kobylky a pod postelí šneky.

Po tom, co mi část sbírky utekla a na stěně pokojíčku a na čele mé spící sestry udělala slizové cestičky, řval můj otec, že od zítra budu sbírat ulity a on bude mít francouzskou večeři.

To s tou večeří jsem nepochopila a sbírat ulity mě nebavilo, protože jsem si neuměla představit, jak vyháním šneka z domova, aby byl z něho pak slimák, a tak jsem přestala sbírat úplně.

Ba přímo jsem na sběr čehokoli, vyjma hub zanevřela.

Můj první manžel sbíral olovo.

Tedy on chtěl rybařit, ale nikdy se nedostal přes olůvka, která lil po večerech do takové formy, kde byly komůrky různých velikostí.

Měli jsme doma tolik olova, že by Quasimodo zblednul závistí jako polednice.

Koupila jsem mu proto pruty, abych ho nevedla na pokračování, ale shlédl se v olovu.

Nevím, zda někdy pokročil, protože jsme se pak rozvedli.

Kvůli olovu to nebylo.

Pak to chvíli vypadlo, že budu moci začít sbírat děti, jichž mám dnes docela slušnou „sérku“, ale jsou i lepší sběratelky.

Prostě já nic nesbírám.

Asi mi na to chybí v mozku nějaká buňka, nebo nemám dostatek trpělivosti, nebo jsem roztěkaná a nevydržím půl století u jednoho tématu, ale rozhodně tímto koníčkem nepohrdám.

Ten pán včera mě docela dostal.

Působil úplně normálně, vůbec ne jako podivín, co se po večerech místo manželky mazlí s wolframovými vodiči a stoletým inkoustem.

A tak jsem si řekla, že se vás taky zeptám….

Je tu nějaký sběratel?

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]