Kdykoliv jsme svědky, byť přes média, nějakého ohavného zločinu, brutality, nad kterou zůstane rozum stát, rozhoří se celospolečenská debata na téma trest smrti. Krvežíznivých hlasů se zvednou celé zástupy nevěřícně kroutící hlavou, jak jsme mohli tak účinný nástroj zavrhnout…

Roku 1787 vydal císař Josef II. všeobecný zákoník o zločinech a trestech, kde popravy jako pozůstatek středověkého trestního práva zrušil. V minulosti bývaly totiž velmi často zneužívány inkvizicí nebo zkrátka jen k pomstě.

Rok po smrti císaře byl znovu hrdelní trest obnoven a jako způsob exekuce určena smrt oprátkou.

V následujících letech prošel opětovným rušením a znovuobnovováním.

Se vznikem Československa byl však plynule přejat jako většina zákonů z bývalého Rakousko-Uherska. 

Prezident Masaryk byl jeho zarytým odpůrcem.

I přesto pod tlakem veřejného mínění podepsal ve své funkci 20 takovýchto rozsudků.

Nacistická vojska s sebou přivezla do věznice Na Pankráci gilotinu ke stínání odsouzenců.

Trest smrti se stal prostředkem k rychlé a efektivní likvidaci těch, kteří se vzepřeli nastupující moci.

Rukou kata Aloise Weisse od 5.dubna 1943 do 26.dubna 1945 skončilo svůj život 1079 obětí. 

Když nacisté tušili, že vítězem války nebudou, snažili se na mnoha místech Říše zakrýt stopy páchaných zvěrstev.

Došlo i na gilotinu.

V noci z 29. na 30. dubna byla rozebrána a na několika místech Karlova mostu svržena do Vltavy. Po osvobození Prahy ji dobrovolníci vyzvedli, sestavili a dodnes stojí v prostorách bývalé sekyrárny v pankrácké věznici.

Bohužel tyto prostory nejsou přístupné veřejnosti.

Po opojení z květnových dnů bylo rovněž nutné vypořádat se s těmi, kteří napomáhali nacistům.

Vznikaly mimořádné lidové soudy, které odsoudily v třech poválečných letech 33000 zločinců.

Z toho 714 osob k trestu nejvyššímu.

Byl mezi nimi i kat českého národa Karl Herman Frank. 

Právě on vynesl ortel nad Lidicemi a Ležáky, spisovatelem Vladislavem Vančurou, nad prvními oběťmi po atentátu na r. Heidricha, nad  studenty zastřelenými 17.11.1939 bez rozsudku a mnoha dalšími.

22. Května 1946 byl ve 13:30 hodiny vykonán nad tímto nacistou rozsudek smrti oběšením.

Na oprátce zůstal viset celou hodinu.

Tato exekuce se stala poslední veřejnou popravou na našem území.

Netrvalo dlouho a nacistické zločince vystřídala elita národa.

Popraviště pankrácké věznice ukončilo život  generála Heliodora Píky, Milady Horákové a mnoha dalších jejich spolupracovníků či následovníků.

Lidové soudy se staly skutečně mocným nástrojem režimu a prodlouženým ramenem šibenice.

Ano, oprátka zůstala i nadále výkonným nástrojem rozsudku smrti v Československu…

Dovolte mi odbočit.

V Evropě procházel způsob exekuce potřebným vývojem již od středověku.

Vedly k tomu zejména případy zpackaných poprav.

Vzpomeňme jen na konec skotské královny, kterou kat setnul až napotřetí.

Řešení našel dr. J.J Guillotin roku 1789. Jeho vynález pak prošel v následujících generacích ještě mnoha vylepšeními.

Za velikou louží na to šli přes vynález elektřiny.

Thomas Alva Edison se zmínil v tisku o nebezpečí střídavého proudu pro člověka. O dvanáct let později (1890) spatřilo světlo světa první elektrické křeslo. Pokusy o vychytání much činilo tuto popravu krutou, nelidskou a mnohokrát i nepovedenou záležitostí.

Právě tyto popravy, kdy odsouzený dlouho trpěl, vyvolaly bouři nevole.

Plynové komory a smrtící injekce se zdály být lepším ekvivalentem.

I přesto všechno jsou Spojené státy jediným místem na světě,

kde se popravuje pěti technikami:

křeslem, injekcí, plynem, zastřelením i oběšením.

Trest smrti si zachovalo 38 států z padesáti.

Zatímco evropská tradice vnímá trest jako výchovný prostředek směřující k napravení odsouzeného, americké pojetí práva dává trestu význam odplaty.

Zpátky k nám.

„Trestu smrti se nebojím a přijímám ho,“ pronesla Olga Hepnarová po vynesení rozsudku za vraždu osmi lidí.

Psychicky narušená Olga tehdy najela s nákladním autem na tramvajový ostrůvek plný lidí.

Byla to poslední popravená žena v Československu.

„Já osobně jsem proti trestu smrti věšením od té doby, co jsem věšel tu krásnou slečnu. …. Než jsem ji dovedl a oběsil, podělala se mi a pomočila a pozvracela tak, že mi to mé řemeslo úplně zhnusila…“ uvedl její kat po vykonání trestu 12.3.1975.

Na Slovensku byl posledním popraveným Štefan Svitek. 8.6.1989.

A to za trojnásobnou vraždu své družky a dvou malých dětí sekerou.

Definitivní tečku za životem pětinásobného vraha Vladimíra Lulka z Hradce Králové i trestem smrti u nás v Čechách  udělal kat 2.2.1989.

Společně se vzrůstajícím počtem vražd a mírou jejich brutality je toto téma stále aktuální.

Odborníci tvrdí, že nelze s jistotou prokázat, zda by se odsouzený dopustil téhož hrdelního zločinu, kdyby nebyl popraven.

Stejně tak mají za to, že trest odnětí svobody na doživotí má svým působením stejný dopad.

Riziko justičního omylu nelze však vyloučit téměř nikdy.

Navíc neexistuje studie, jež by prokázala odstrašující účinek trestu smrti.

Většina vražd není plánována.

Zastánci i odpůrci mají své silné argumenty.

Jedná se o pouhý nemorální akt msty ze strany státu nebo odvěké „oko za oko, zub za zub“?

ToraToraTora

[sexy_author_bio]