Už jsem si zvykla na všelijaké triky obchodníků, kteří volají a píší v jakoukoliv denní dobu. Za ty roky jsem mnohonásobnou dědičkou nigerijského dědictví, výherkyní nerezového nádobí a miliontým nakupujícím. K výhře stačí udělat jen maličkost…. zaplatit balík, popřípadě darovat vlastní ledvinu. Už to tak na tom světě chodí, že nic není zadarmo, ani věci zadarmo. Pomalu se ze mne stal paranoik. 

V každé báječné a úžasné nabídce jsem se naučila rozklíčovat skutečné marketingové pozadí. V množství všelijakých telefonátů jsem dokonce našla i jistý druh pobavení nad těmi, kteří volají naprosto naslepo a neznaje stav mého konta a nenasytnost mých dětí se mi snaží prodat investiční diamanty nebo výhodné akcie naftařského holdingu.

A když už jsem myslela, že mne nic nepřekvapí, volala jakási slečna prý z kanceláře pojistitelů:

„Mladá paní, rádi bychom Vám poděkovali za spolupráci a jako dárek by Vám náš kolega chtěl předat láhev vína. Jaké pijete? Červené nebo bílé?“

Tomu říkám nabídka.

Ne, jestli chci dražší nebo ještě dražší nabídku, ale jaké víno piju? Notor ve mně se zachvěl s vidinou lahvinky před blížícím se víkendem. Když mne paní ujistila, že déle než dvacet minut mne nezdrží, řekla jsem jí, ať se kolega staví klidně hned zítra v devět.

Teprve až po zavěšení telefonu se ve mně rozezněl varovný poplach: „Nic není zadarmo, ani věci zadarmo.“ 

Slova telefonistky, že mi pán chce sdělit novinky týkající se mých soukromých pojišťovacích smluv, haprovala na faktu, že telefonistka volala na firemní číslo nikoliv na můj mobil. Když mi došlo, že neznala ani mou adresu, pochopila jsem, že těžko bude vědět, na kolik mám pojištěn život a zdraví. Ach jo, asi jsem naletěla. No co, slovo dělá muže.

Až na to, že přišla žena.

Neva, nějakého študáka v nepadnoucím obleku táhla za sebou, takže jsem jí napůl odpustila. Nabídla jsem jí židli. Mám kancelář ne konferenční sál, takže na študáka sedátko nezbylo a poněkud rozpačitě přešlapoval ve stoje za kolegyní. Než svépomocí objevil něco, na čem se nebojí sedět jen majitel skutečně tučné životní pojistky.

Slečna překonala počáteční rozpaky, že není v obýváku, ale ve firmě. Její potíž. Nemá volat na čísla, která nezná a lhát, že děkuje za spolupráci, když jsme spolu ani mrkev neplely.  K mému překvapení vybalila láhev červeného, aniž by si za to řekla o můj podpis krví, peníze nebo duši. Hmmmm…takticky jsem portugal odsunula na druhý konec stolu, kdyby si to náhodou rozmyslela.

I kdyby jo, nedám. Přešla jsem do protiútoku:

„ Vaše telefonistka naznačila, že byste chtěla vidět pojistné smlouvy. Prý soukromé, ale volala do firmy, takže pochybuji, že vůbec tušíte, s kým vlastně chcete mluvit a proč. Shrnu to jednoduše. Firemní smlouvy Vám neukážu, protože nejsou veřejnými listinami a nejste osobami oprávněnými do nich nahlížet. Pojistky soukromé do práce nenosím, vás neznám, tudíž vám nevěřím a nebudu se vám zpovídat, co a proč jsem si nechala pojistit.“

Nebylo to žádné ořezávátko a na kurzu Pojišťovákem snadno a rychle dávala očividně pozor, takže mne oblažila statistikami a praktikami všelijakých „poradců“, od kterých se snažila zuby nehty distancovat. Už onen pomatený a zavádějící telefonát z předchozího dne, jí řadil spíš mezi ty pofiderní agenty s teplou vodou.

Ta telefonistka fakt lhala.

Říkala, že to bude na dvacet minut a ne, že po pěti minutách popadne slečna kabát, kabelku a zdrhne.

Když jsem manželovi říkala o plánované schůzce, vztekal se, že jsem se nechala oblbnout a co je tam zvu za podvodníky. Teď jsem ho našla svíjet se smíchy za dveřmi, kde zcela negentlemansky zhodnotil: „ Ty vole, tys jí obrala o flašku.“

Nebojte, nežeru obchoďáky i s teniskama.

Jsem otevřená všem zajímavým a seriózním nabídkám. A s mnohými obchodními zástupci mám skutečně vřelý obchodní vztah. Když nelžou, nemusí mne ani uplácet flaškou. Doufám, že tahle slečna brzy klofne nějakého movitého klienta, který si od ní nechá pojistit vše od jachty po kočičí pelíšek.

Aby si na ty flašky, co rozhazuje pro Královéhradecku, nemusela za chvíli půjčit od Providentu. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]