Znáte ty chvíle, kdy dny, týdny nebo měsíce kroužíte kolem výlohy, kde leží to, co víte, že rozhodně teď, za tuhle cenu, to prostě musíte oželet. A ve stejný okamžik vám srdíčko seschne na švestku a jdete dál. 

Tak nějak podobně mne týrala v knihkupectví kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, od Ransoma Riggse.

Když už jsem chtěla pronést několik nevhodných slov na adresu Ježíška, frontu na veky a vánoční oblevu, rozhodla jsem se to odložit a pro knihu zašla. 

Normálně nečtu příběhy plné tajemna, strašidel a takové, které mi nedovolí se po setmění pohybovat po vlastním bytě natož si dojít na záchod. Že jsem ji koupila, bylo záležitostí zvláštní přitažlivosti a šestého smyslu.

Nezklamal mne.

Jacob Potter je šestnáctiletý kluk.

Hned na začátku příběhu je postaven tváří tvář smrti svého dědečka. Byl to takový ten dědeček, co zná spoustu pohádkových příběhů o neuvěřitelných bytostech, kterými jitří fantazii malého chlapce.

Jenže podivná nehoda, která připraví starce o život, jakoby oživila ozvěnu všech příběhů z dědečkova vyprávění. Sedánky s psychiatrem moc k ničemu nejsou a tak se Jacob vydává s otcem na ostrov u břehů Walesu, kde žil a odkud dědeček jednoho dne odešel.

Otec doufá, že chlapec na vlastní oči uvidí, že pohádky jsou jenom pohádky a dědeček byl obyčejný starý muž. Jacob už ale ví, že sirotčinec, ve kterém dědeček vyrůstal, má velké tajemství.  Jeho skutečné rozměry odhalí až v troskách starého domu a při osudovém setkání s dětmi ze sirotčince slečny Peregrinové.

Kniha je doplněna tajuplnými dobovými fotografiemi podivných dětí s ještě podivnějšími schopnostmi.

Ačkoliv jde o autorovu románovou prvotinu, rozhodně se neohlížel nalevo napravo nebo na nějakou panenskou ostýchavost romanopisce.

Vdechl život příběhu napínavému, zábavnému a neotřelému.

Ani na okamžik nenechá čtenáře nudit se nebo tápat.

V každém okamžiku příběhu ho zapojil do děje tak, že cítí slunce na tváři v zahradě s dětmi i vlhko a chlad trosek domu za bouře. Stejně tak víte, že se v závěru hrdina rozhodl správně, protože nám autor dovolil být mu po celou dobu tak blízko, jako bychom byli jedním z dětí.

Nebudu prozrazovat víc. 

Příběh je silný a stojí za přečtení. 

Ještě než šla kniha do tisku, poprali se o autorská práva filmaři. Nevím jak vy, ale radši znám dřív knižní předlohu, než ji grupa scénáristů oseká, nastaví, přetvoří, zkroutí a do hlavních rolí obsadí lidi, kteří by se mi nelíbili ani v reklamě na kečup.

I když tady to nemusí dopadnout zrovna špatně.

Šeptem se mluví o mistru tajemných příběhů Timu Bartonovi. Takže se možná máme příští rok na co těšit.

Přeji jedinečný čtenářský zážitek.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]