Nevím, jak to máte letos s třešněmi ve vašem kraji, ale u nás jich mají všichni plné zuby.
Po tom, co dokázaly naprosto ukázkově dva roky po sobě zmrznout i ve dny, kdy jsme odpoledne chodili na zmrzlinu v šortkách, jsou letos jak urvané ze řetězu. Lze-li to vůbec o ovoci říct. Ne, že by bylo jakkoliv agresivní. To jsou spíš majitelé třešňových stromů.

Když jsem se zeptala známého, zda by nechtěl pár kilo třešní, poslal mne do oněch míst tak šťavnatě, že jsem si to na dlouho zapamatovala. Druhý byl milejší a v odvetě mi taktéž nabídl pár kilo třešní. S třetím jsme si nad pivem vzájemně postěžovali, co to je za lidi, že ty třešně už nikdo nechce ani zadarmo. Ani ti špačci už to nežerou. Jen večer v televizních zprávách nadávají zemědělci, jaká je letos neúroda.

Přitom ještě nedávno…

Já bych to ani neměla říkat. Tehdy jsem se odhodlala, že se nikdy nepřiznám a jako správná žena jsem spolkla účtenku z obchodu. Ale vám to řeknu. Můžu. Snědla jsem právě dvě kila třešní, zapila to litrem kefíru a je pravděpodobné, že ještě před publikováním mého přiznání exploduji a zemřu jako oběť pro výstrahu špačkům.

V květnu jsem jela za sestrou do Prahy.

Měla jsem tam akci a potřebovala jsem na dvě noci přespat. Většinou sebou vozím několik lahví vína, které za ty dva večery se sestrou zvládneme. Jenže tahle akce byla sportovního charakteru a já si nemohla dovolit, aby za mnou chodila kocovina ještě druhý den v poledne jak věrný stín. Rozhodla jsem se tedy potěšit jejich chuťové buňky svým pekařským umem. Sestra i její přítel jsou na sladké tak, že jsem klidně mohla zabalit krabici kostkového cukru a potěšilo by je to.

Nicméně jsem hodlala pokořit své hranice, takže jsem se celé odpoledne dělala se srdíčky z křehkého těsta plněné krémem z bílé čokolády. Byla skutečně vymazlená. Magdalena Dobromila by ze mě měla radost. Vajec a smetany na těch pár kousků padlo jak na prezidentskou svačinku v Lánech. A to jich bylo jen těch několik, protože formu mám na šest kousků. O to víc jsem se snažila, aby každé bylo stoprocentní.  Když jsem sněhově bílým krémem dokončovala onu sladkou pointu, zatoužila jsem rozbít jejich porcelánové panenství něčím….extra.

Povídám dceři:

„Skoč do zeleniny a přines šest třešní. Ale musí být krásné, bezchybné, temně rudé a musí mít šťopku. Posadím je do krému v celé jejich kráse.“ Rozhodla jsem se pro vysokou kulinární estetiku.

„Šest? Tak já vezmu rovnou kilo a dáme si s klukama taky.“

„Jsi normální? Je začátek května. Ty třešně toho nacestovaly víc, než my dvě za celý život zvládneme a kilo stojí čtyři sta devadesát korun. Vezmi šest…ne, osm. A spěchej. Šest dám na dezert a každá sníme za odměnu jednu.“

Za chvíli je donesla.

Obřadně jak svátost oltářní mi na kuchyňskou linku položila sáček, ve kterém se ztrácelo osm kousků ovoce a účtenku na čtyřicet pět korun. Chvíli jsme na ten malý papírek koukaly a nechtěly věřit svým očím. Příště ji pošlu za dvanácti měsíčkama. 

Srdíčka voněla jak vzpomínka na prázdniny a chutnala jak samo nebe.

Už za čtrnáct dní bylo třešní tolik, že jsem se rozhodla raději zemřít, než se přiznat, že jsem někdy zaplatila tolik za osm kousků něčeho, co dneska nežerou už ani mravenci.

Hodina je pryč a já pořád ještě žiju. Kruci.

Dodnes si pamatuji na ten díl Rychlých šípů, jak se Červenáček s Jarkou Metelkou najedli třešní a potom se na ně napili. Tenkrát to dopadlo dobře, ale na konci komiksu bylo takové dojemné poučení, že se na třešně nikdy nemá alespoň dvě hodiny pít. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.

Že by Mirek Dušín kecal?

A co na to Jan Tleskač?

ToraToraTora

[sexy_author_bio]