Nikdo nevypadá ve skutečnosti tak špatně jako na fotce v cestovním pasu. Tak pod tohle se podepíšu. Většinu svého života mám potíže podívat se na své vlastní fotky. Vlastně se  to s věkem horší. Nejenom můj odpor ale i to, co na nich vidím.

Posledním hřebíčkem do mé fotografické rakvičky bylo, když manžel pořídil k počítači široký monitor. Například filmy na něm vypadají úžasně. Obrázky z dovolené na něm vypadají fakt nebezpečně. Zatímco pláž je úžasně široká až nekonečná, stejné parametry získává i má pneumatika.

Nemluvě o zadku a druhé bradě.

Mé kruhy pod očima a vodnatý pohled mi dodávají značně zetlelý výraz i hodinu po snídani.

Nikdy nezapomenu na našeho známého, který si potřeboval zařídit kartu na autobus. K elektronické žádosti bylo nutno připojit i fotografii určitých parametrů. Nevím, jak tyto požadavky pochopil. Na lítačce dodnes vypadá, jako by nejezdil trolejbusem ale faxem.

Nevím, jak dokázal, že mu jí vydali.

Kdybych nevěděla, že je rodilý Hradečák, přísahala bych, že zdrhnul z prostoru 51.

Na svých dokladech mám rozměry správné. Co na tom, že vypadám jako dobře uleželá mrtvola. V lepším případě masový vrah z rubriky „Krminální ústředna pátrá“.

Kdykoliv podávám příslušníkovi své doklady, mám pocit, že nehledá rodné číslo ale datum nálezu ostatků. Ani moderní pas s biometrickými údaji mi skóre moc nevylepšil.

Má radost, jak nicotná miniaturní černobílá podobenka skryje vady pleti i charakteru, vzala rychle za své. Při načtení mnohamístného kódu se příslušníkům rozbalí můj ksicht na mobilní obrazovce zásahového vozidla ve velikosti, že hrozí exploze airbagů.

Vědoma si toho, že kvalita výsledné dokladové fotografie nesouvisí s množstvím času věnovaného renovaci obličejové fasády, nechala jsem se nedávno vyfotit na nový občanský průkaz. Přijela jsem v dešti, na kole a značně ve spěchu. Paní ve foto budce zřejmě znejistěla: „ Můžete se ještě upravit, než to zmáčknu.“ Srovnala jsem si tedy límeček bundy a ujistila se, že mám obě náušnice.

„Opravdu se nechcete upravit?“ trvala na svém?

V zrcadle jsem zkontrolovala, zda mi cestou městem na čele neulpěl  padlý list javoru či papírek od žvýkačky. Neulpěl, a tak jsem slečnu vyzvala nechť koná. Výsledek? Opět dle předpokladu.

Jako kdybych slyšela kameloty vyřvávající ve snaze prodat horké novinky: „Matka třech dětí ubodala šest učitelééék!!!…..Nájemná vražedkyně řádila v jeslííích!!“

Zažádat o nový doklad a vyplnit skutečný rok narození je pro mne menší peklo, než k žádosti přiložit fotografii.

Dnes ráno to dorazila moje sestra.

Nedávno jsme se zúčastnili programu jednoho časopisu, který byl spojen s množstvím doprovodných akcí. Jednou z nich bylo, že vás mohl vyfotit profesionální fotograf. Takže vznikla pěkná momentka na památku zajímavého odpoledne.

Udělali jsme pěkné pukrlátko v trojce s mou sestrou a jejím přítelem, kteří mne přišli podpořit svou přítomností.

Dnes ráno mi přišel mail: „Ahoj, už jsou konečně na světě fotky z víkendu!“

Už chápu, proč dotyčný fotograf ten víkend musel fotit nadržené čtenářky a ne missky u hotelového bazénu. Z fotky na mě koukal jakýsi vorvaň s počínající pleší, který se nějakým záhadným způsobem ocitl v mých šatech.

Podala jsem dotaz na technickou podporu mého antivirového programu, proč fotku nezachytil rovnou jako podezřelý malware. Pohmatem jsem zkontrolovala tep.

Oproti tomu, co tvrdila fotka, jsem byla naživu.

Mohu jen závidět fotogenickým lidem. Mám kamarádku, která váží víc než já, chybí ji vepředu zub a i přesto vypadá na každé fotce jako Miss universe. Dokonce i na té, kde si v deliriu tremens ustlala pod stolem. Na svatebních fotkách vypadá jak z reklamy na zubní pastu, i když má v puse půl talíře ovaru.

A její občanka? I ve čtyřiceti byste ji tipli na čerstvou maturantku.

Asi to máme v genech. První pas mé dcery by mohli otisknout v dikobrazu.  Odjížděla s babičkou na dovolenou a nebyl čas, aby se jí v obličeji zahojilo jednadvacet štípanců od komárů, které obdržela v kempu u rybníka.

Syn se zase rozhodl, že fotograf je horší než zubař. Po půlhodině usilovného řvaní a vztekání byl konečně vyfocen….. Následně jsem byla nařčena, že si dělám srandu z úřední osoby.

O své doklady se příkladně starám a hledím, abych je nikde neztratila.

Časem se ošoupou a obrázek přestane mít jasné rysy. Nový doklad totiž znamená, že se budu muset dostavit na magistrát.

Tam mě paní třikrát vyblejskne: „Vyberte, kterou chcete použít.“

A já zase budu chtít zařvat: „Proč? Proč proboha nemůžu na dokladu vypadat jako člověk?“

ToraToraTora

[sexy_author_bio]