Tak jo, tak napřed si to řekneme po žensku. Bývalé armádní tankové cvičiště v lese, kde terén připomíná skutečnou partyzánskou válku, nebo zákopové ležení nějakého početného vojska. Zabahněná auta, jejichž cena daleko převyšuje platby u kadeřníka za celý život. Huntování podvozků a zbytečné vyhazování peněz za opravy, které jsou častější, než nákupy tablet do myčky. Zábava pro bohaté. Špinavý koníček. No, možná. Ale jen do prvního svezení…

Původně jsem si myslela, že video, které vám nabídnu hned na začátku téhle reportáže, zkrátím nebo alespoň sestříhám, ale holky já nemohla.

Každého záběru mi bylo líto.

Každá sekvence ve mně oživuje vzpomínku na zážitek, který nejenže velice ráda zopakuji, ale díky kterému jsem si uvědomila, že slova v úvodu, bych nepodepsala ani náznakem.

A taky jsem si uvědomila, že pakliže jsem nikdy netoužila mít výrazně víc peněz, tedy mít peníze na rozhazování, na tohle bych je chtěla.

A klidně tu všechnu špínu, cákající bahno, smrad z výfuků a to všechno kolem vyměním za všechny kadeřníky, kam stejně nechodím a i za jiné holčičí zábavy.

Zamilovala jsem se do té chlapské a nejsem sama.

Jako přítelkyně bývalého (a budu se modlit, aby co nejdříve zase současného) „offroaďáka“, jsem výše uvedených videí pochopitelně viděla za tři roky vztahu bezpočet.

S dlouhými komentáři, vyprávěním, s historkami a s tím, že jsem pokaždé v očích Tomáše zahlédla takové plamínky, kterých si nešlo nevšimnout.

Říkala jsem si, jasně, chlapi, velká auta, zdolávání terénu, vytahování kámošů zapadlých v bahně, nebo přímo odtah těch, kteří na nějaké adrenalinové bouli oddělali převodovku, nebo co já vím, domrvili něco natolik, že ta kára už dál nejela.

Říkala jsem si, že to je pořád lepší, než kdyby se mi doma chlap rozplýval na nádherně upaličkovanou dečkou.

„Co kdybychom jeli v neděli na výlet“, pravil Tomáš minulé úterý.

„Moc ráda a kam?“

„Do Milovic. Na offroad“, a zase ty plamínky.

Proč ne, ostatně konečně na vlastní oči uvidím, cože je na tom tak fascinujícího a přitažlivého, a také, a to se musím přiznat, mě se tahle auta odjakživa líbí. Jenom jsem u těch videí, když mi je Tom pouštěl, pokaždé trpěla s nimi. Bylo mi těch aut líto.

Asi nemusím okolí Milovic moc představovat, protože komu není pět, ví, jak tam vypadá terén, čí to bylo výsostné území i co se tam dělo. Proto nebudu couvat do historie, která je díky Bohu pryč.

Cestou jsem se ptala, jestli se budu moct také svézt, když už ne řídit, protože pochybuji, že by mi někdo takového mazlíka vůbec půjčil.

Kouknul se na mě spiklenecky a s tváří filozofa pravil…“mnozí rádi berou své ženy na offroad. Jsou to prý jediné chvíle, kdy jejich ženy mlčí“.

Usmála jsem se.

K tomuhle citátu se později vrátím.

První, co mě při příjezdu a po spatření místa, kde Offroaďáci táboří, překvapilo, tedy vedle naprosto luxusních aut, bylo čisto a nebývalé množství spokojených, zapatlaných ale zdravě vypadajících dětí a velké množství žen.

Campingové židličky a stolečky, grily, stany a ohromná auta s kovovými nárazníky a koly umístěnými proklatě vysoko.

A lidé…

Každý si s vámi rád pokecá, každý vám rád povypráví, přátelsky zapózuje u svého mazlika a u originálně řešeného, offdoaďáckého „bivaku“…

Byla to druhá, věc, která mě zaujala.

Kdo by čekal skupinu snobů, co se prostě nudí a tak si ničí auto, kdo by čekal jakkoli povýšený přístup těch, kdo by tady s platem poštovního úředníka živícího rodinu určitě nebyli, ten by se mýlil.

Klid, pohoda, děti, les, spousta psů a z dálky řev motorů či volání typu „doleva, toč to doleva“…

Ujal se nás Tomášův kamarád Ondra, který mě původně měl také svézt, ale protože den před tím právě odrovnal na svém autě cosi důležitého, s omluvou slíbil, že někoho sežene, kdo mě sveze.

Dívala jsem se na vskutku originálně zaparkované vozy, ze kterých vylézala dítka, sotva opustivší nočník a čekala jsem.

Byl to zvláštní pocit.

Jako když čekáte frontu na horskou dráhu.

Člověk se těší na adrenalin, ale taky je trochu nervózní, trochu hodně, takže jestli bych po vzoru známých českých puristů měla vymyslet slovo vystihující tenhle pocit, byl by to „strachotěš“, nebo tak něco.

„Hele, tak tadyhle VláďaTě sveze“, ozval se Ondra  a Tom se pousmál.

Auto bylo žluté, zablácené, vytuněné a Vláďa asi tak dvacetiletý usměvavý pohodář.

Odevzdala jsem Tomášovi tašku, Vláďovi své zdraví a Ondra mě pěčlivě ukotvil

Vzala jsem si statečně telefon, že cestou budu natáčet videa pro vás, abyste měli také nějaký materiál přímo z vozu.

Připoutal mě přesně stejně, jako se připoutává na pouťových atrakcích, co bych na ně jakživa nevlezla.

„Tadyhle se pořádně držte“, nařídil a ukázal na kovové držadlo pevně ukotvené k palubní desce.

„Jasný“

Prvních pět minut jsem zapomněla i jak jmenuju, natožpak, že mám nějaký mobil, kterým jsem měla v úmyslu točit.

Upřímně jsem neviděla ani vlastní nohy, protože jsem na nich nedokázala udržet pohled.

Teprve před prvním kopcem, který měl sklon asi tak takový, že moje fyzikářka, by dala vlastní život za to, že se nedá vyjet, protože prostě těžiště, gravitace a podobně, jsem zaostřila.

Uchopila jsem pevněji madlo.

Vláďa praštil do nějakých dvou tlačítek před sebou.

„Co to je, přídavná křídla?“ zažertovala jsem zoufale.

„To jsou závěrky“, pravil s klidem.

Netušila jsem, co jsou závěrky, ale doufala jsem, že to je něco, co má stejný efekt, jako likvidátor gravitačního pole, nebo alespoň vrchní airbagy, které se nafouknou, až se obrátíme na střechu, kam budeme padat pozadu.

Když to vyjel, došlo mi to.

Na další boule, skoky, hromady bahna, řev motoru a bouchnutí do závěrek jsem se už těšila.

Dokonce jsem vystrčila ruku a zapla video.

NATOČILA JSEM OVŠEM TOHLE, COŽ SE DALO ČEKAT. 

A jak strašně snadné je se tu zamilovat.

Ano, za celou dobu jízdy jsem řekla asi pět slov.

Je to moudrý citát  

A víte, co se mi na tom líbí nejvíc, vedle těch aut a toho adrenalinu?

Že vám přes všechno to napětí, tu krkolomnost a chvíle, když jste s autem v pravém úhlu, ne-li víc, vlastně nejde o život.

„Za patnáct let, co offroad jezdím, se nikdy nikomu nic vážnýho nestalo. Jo auto, to odděláš jedna dvě a pak to něco stojí, ale o zdraví tohleto rozhodně není“, řekl mi na rozloučenou Ondra.

Věřím.

A nejen to.

Mám jeden sen.

Hádejte jaký…

Přemýšlím, kolik je ve mě vlastně z chlapa.

No, asi víc, než jsem si myslela.

Jak trefný nápis!

Michaela Kudláčková

A takhle si umí pohrát s přítomnými autíčky Tomáš.

Obrázky jsou zvětšovací

[sexy_author_bio]