I bez pana Matušky bychom se o bájné zemi, kde je všeho dostatek, kde neexistují rozdíly mezi lidmi, kde se uctívají zlatí bohové a kde neznají slova chudoba, nenávist a nouze, jednou dozvěděli. V kontextu s neúspěšnými výpravami, které nepřestávají hledat pohádkový eldorádský poklad. A on možná existuje…určitě existuje…

Ano, Eldorádo, které disponovalo tolika tunami zlata, že i hrnce hospodyněk byly z tohoto kovu, i dětské hračky a všechno nač si vzpomenete.

Zlato sem dopravili bohové, kteří sami byli podle legendy zlatí, třpytiví, zářiví a dobří.

Naučili místní obyvatele dovednostem, dali jim moudrost a řád a díky nim společnost obývající bájné město, nikdy nevedla války. Lidé nezáviděli sousedům, neznali zášť ani závist. Každý měl co chtěl.

Nebylo třeba se o nic přít.

Že je to pohádka?

Že není možné, aby takové místo existovalo?

Že lidé jsou zlatem posedlí a jistě by se nechovali tak, jak říká legenda?

Jenomže, když máte tolik zlata, že pro vás je sice posvátným, ale běžným darem, když nemáte nepřátele, když jste moudří…

Možná víme, kde je poklad Eldoráda, ale ještě jsme ho nenašli.

Že se už stovky let honíme za přeludem?

No, to říkali Schliemannovi taky, než našel Troju. 

A tak se pojďte podívat, kde podle všeho leží potopeno nepředstavitelné bohatství.  Cosi tak hodnotného, že je možná dobře, že to zůstává nenalezeno.

Tohle je jezero  Guatavitu, na jehož dně se údajně ukrývá největší poklad světa.

OBRÁZEK SE PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠÍ

Příběh o pohádkově bohatém městě Eldorádu, přivábila do Jižní Ameriky již celé generace hledačů a dobrodruhů.

Nikdo doposud nebyl úspěšný.

Jako většina legend má i příběh o Eldorádu své opodstatnění.

Byl to Španěl Kryštof Kolumbus, který roku 1493 vyprávěl o nekonečných zásobách zlata, které viděl v Americe mezi domorodými obyvateli.

Následně za pouhých padesát let vydrancovali conquistadoři zlato a bohatství mexických Aztéků i peruánských Inků.

Když Evropané viděli, jak se vykládají lodě navršené zlatými předměty, drahými kameny a zářícími nádobami nabyli dojmu, že v zemi odkud lodě připluly, lze bohatství sbírat rovnou ze země.

Roku 1530 se Francisco Pizarro uvolil, že propustí zajatého inckého náčelníka Atahualpu jedině pod podmínkou, že dostane místnost plnou zlata a k tomu dvě místnosti plné stříbra.

Dostal je.

O devět let později už Španělé naslouchají vyprávění kmene Muisků o obřadu, při kterém se na březích jezera Guatavita, pasuje nový náčelník kmene.

A že se tak děje na počest bohů, kteří přišli a obdarovali místní nejen bohatstvím, ale také věděním a láskou.

Byli to bohové Slunce.

Na jejich počest se ve stanovený den vybraný muž svlékl a byl pokryt od hlavy až k patě zlatým prachem.

Doslova se proměnil ve zlatého boha.

Potom nastoupil na rákosový vor a k jeho nohám složili lidé zlato a smaragdy, určené jako oběť slunečním bohům.

Na voru se pak k němu připojili čtyři nižší náčelníci, kteří měli zlaté koruny, byli ozdobeni šperky a každý z nich nesl nějakou obětinu.

Když vor doplul doprostřed jezera, nastalo ticho a ustaly bubny.

V ten moment nejvyšší náčelník a druzí čtyři náčelníci vhodili oběti do vln jezera.

Španěly následně doslova posedla představa toho, co všechno musí skrývat jezero Guatavita.

Od šestnáctého století bychom do dneška počítali hodně dlouho, kdybychom chtěli dostat číslo určující počet hledačů a dobrodruhů.

Našli se i tací, například jistý pan Antonio de Sepúlveda, kteří se jali posvátné jezero dokonce vysoušet a odvodňovat.

Marně.

Poklad Eldoráda nikdy nikdo nenašel.

Naštěstí.

Jsem totiž hodně ráda, že zlatí bohové, ať už byli kýmkoli, poklady dobře hlídají.

Minimálně do doby, než člověk pochopí to, co věděli Eldorádští.

Totiž, pro ně nebylo zlato symbolem bohatství.

Bylo posvátné, bylo symbolem jejich bohů, bylo jimi obětováno i běžně používáno.

Ten pravý poklad byl v mírumilovnosti, lásce, bezpečí a v životě bez sváru a nouze.

A tyhle věci nenajde člověk na dně žádného jezera ani nikde jinde.

Ale jak říká pan Matuška, jedině sám v sobě.

Ovšem, tam zřejmě člověka hledat nenapadne.

Protože tyhle poklady přece nehledá.

Věřím, že Eldorádo existovalo, že zlatí bohové existovali, že existovala společnost duchovně daleko převyšující tu současnou a že nebyla jen jedna.

Věřím tomu, jako věřil Schliemann v existenci Troje.

Ale jsem ráda, že poklady, tak, jak je chápeme dnes, nikdo nikdy nenašel.

A tak bych se otočila po jiných symbolech Eldoráda, které nalézt lze.

Alespoň sama za sebe.

To je totiž myšlenka, která má skutečnou hodnotu zlata.

[sexy_author_bio]