Že jde tematické zpracovávání filmových scénářů s módou, je patrné vždycky a v každé době. Čím jiným se inspirovat, než aktuální rovinou? Měli jsme tu desítky válečných filmů. Desítky o válce ve Vietnamu a americký filmový průmysl neomrzela dodnes. Útok na dvojčata zrcadlila další řada filmových trháků. Před rokem 2012 jsme viděli „2012“. Nyní máme možnost vidět aktuální snímek Elysium. 

Už v prvních minutách filmu, si budete jisti, že jde o tvrdě výchovný biják.

Pevně věřím, že bude velké množství těch, kdo se na film ani nedodívají.

To proto, že nebudou chtít, aby jim někdo otevíral oči laciným způsobem a káral je v otázce imigrace.

Všichni mají totiž ještě v moc živé paměti to, za čím jednoznačně příliv uprchlíků spatřují. (Když ne většina, tak velké procento společnosti ano).

Západní civilizace zničí sama sebe, pokud bude benevolentně přijímat tisíce lidí odlišné kultury a systému hodnot.

Masy, přicházející za lepším životem, záhy možná rozloží stávající kodexy a z místa, do kterého prchají, udělají stejné, jako je to v troskách, kdesi daleko od nás, které jim nenabízí nic, než strádání a zlo.

…. „pane, máte děti? … Možná byste mluvil jinak, kdyby vám vtrhli do domu …“

Režisér Elysia, nedal šanci ani těm největším natrvdlíkům, když vložil filmovým hvězdám do úst stejná slova, jaká tak často čteme a slýcháme aktuálně i my.

Ačkoli jsem spíš „sluníčkář“, než „radikál“, (ale, ale radikální postoj je radikální postoj a je jedno na jaké straně!!! Jde o to, si to přiznat)… byla jsem i já v prvních minutách a možná i bezprostředně na konci filmu tak trochu otrávená.

Myšlenku až přespříliš násilně importovanou, mi nevyladily ani skvělé herecké výkony, ani grafika či efekty, ani dojetí, které nesmělo chybět, ani brilantní obsazení.

Možná nejsem nastavená na propagandu, ačkoli nepochoduji po Václaváku s transparentem, nehulákám, neděsím, nevyzývám k potápění lodí, nemluvím o malých dětech jako o „špíně“ a „svoloči“ a neburcuji pomalu k plynování migrantů.

Ale nejsem ani rozkvetlá nadšením.

Jenomže to, co je v titulku článku, tedy zmínka o postupném vstřebávání účinné látky, jsem myslela taky vážně.

Pokud člověk nemá v hlavě bamborovou kaši a není vypatlaný natolik, že mu činí potíže se byť jen objektivně zamyslet, pokud je toho tedy schopen, udělá to.

A to záhy, hned, jak ho přejde otrávení z pocitu násilné převýchovy k lidství a uvědomění.

Nutně si pak musí připustit myšlenku, co se stane na Elysiu, ne bezprostředně po euforickém happy endu, kdy je vše zachráněno, ale co nastane, až se všechno tak trochu ustálí.

Za rok, dva roky… na tom krásném Elysiu, kam nyní (ad závěr filmu) …

Uvědomí-li si obrovské rozdíly, které jsou a vždycky budou mezi jednotlivci, i že svět se neskládá jen z dobrých, vděčných, čestných a moudrých … z těch, kdo si váží štěstí, jehož se jim zázrakem dostalo, stejně jako se ani na Elysiu nenarodily jen ti bezchybní … potom se přemýšlející divák může dostat do morálního patu.

A to je horší, mnohem horší, než mít jednoznačný názor a postoj.

Za pár minut dumání, a po snaze vybrat si stranu, na které chce v rámci snímku stát, zjistí, že to nejde.

Nakonec si zcela rozložen položí velmi dotěrnou, a jak jsem sama zjistila hodinu po filmu, i nepříjemnou otázku…

KE KOMU HOVOŘÍ TENHLE FILM?

KDO SE MÁ ZAMYSLET?

KOHO MĚL VYCHOVAT?

KDO MĚL PRAVDU A PRÁVO?

Matt Damon?

nebo

Jodie Foster?

Obětovat se?

nebo

Obětovat?

První se mi nechce, druhé neumím a střed neexistuje.

Takže, ona to zase taková blbina není a myšlenka je víc hluboká, než povrchní.

Ale až po vstřebání.

Nelze závidět ani těm, kdo se do podstaty vůbec hloubat nepokusí.

Ušetřen v reálu nebude totiž ve výsledku nikdo.

Nevědomost sice hříchu nečiní, ale ani před ním nechrání.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]