Věřím, že k této knize se může čtenář vrátit. Má pro to totiž několik dobrých důvodů. Děj je mnohovrstevnatý, zanechává podmanivou chuť, přitom není nikterak výrazný, abyste si řekli, že to nemá cenu číst podruhé, když už víte, jak to dopadne.

 Ono to totiž dopadne právě tak, abyste konkrétní konce za pár měsíců či let zapomněli a pamatovali si jen lehký dech doby po 11. září, krásného domu, drobných příběhů a osudů hlavních i vedlejších hrdinů – vlastně to může být cokoliv. To, co právě vás osloví. Příběh se doslova hemží lidskými vlastnostmi, styly uvažování, životními přelomy, událostmi, které jsou pro člověka tak zásadní, přitom kolikrát pro okolí, které ho s ním prožívá, nemají valnou hodnotu.

Autorka si umí pohrát s atmosférou a lidskými povahami

Sourozenci Plumbovi stojí před situací, že finanční polštář, který měli každý dostat ze svěřeneckého fondu, jaksi není… Jenže Melody bojuje za záchranu svého milovaného domu a potřebuje peníze na vzdělání svých dcer, Jack homosexuál tají před manželem dluhy, voda Bea se zase snaží opětovně prorazit jako spisovatelka, a Leo se snaží utopit svou pověst v alkoholu a avantýrách. A navíc je příčinou všeho neštěstí, dalo by se tak říci. Stane se tak nejčastěji omílaným jménem v Polštáři, ačkoliv jsem čtivo končila pocitem, že spíš než on mne zajímala jeho expřítelkyně Stephanie, která miluje život v samotě a má perfektní nos na koupi jedné nemovitosti, ze které udělala dům s duší… Snad ani ten milovaný Melodyiin dům mi nepřipadal tak krásný… a to autorka opravdu umí popisovat reálie!

Podívejme se třeba domů k Bee, u které byste nehledali kořeny v opravdu bohaté rodině…

„Ráno, západní Sedmdesátá šestá ulice. Bea seděla v předjitřním šeru, oběma dlaněmi svírala svůj oblíbený hrnek – ten, který dostala za odměnu, když onoho osamělého roku během jedné rozhlasové nadační kampaně kapitulovala a rozhodla se věnovat „prémiovou“ částku – s heřmánkovým čajem a čekala, až jí zahřeje zkřehlé prsty. Kuchyňský stůl už na zimu přesunula do vnitřního koutu, kde sice nešikovně blokoval část vchodu do obýváku, ale byl dostatečně daleko od nechráněné zdi a obou otlučených oken, z nichž byl výhled do větrací šachty obydlené znepokojivým množstvím holubů a bůhvíkolika hlodavci. Uvědomovala si, jaké má štěstí, že vůbec má v kuchyni okna, ba že má kuchyni dost velkou na to, aby se do ní vešel stůl, jenže posuvná okna neizolovala o moc víc, než kdyby do otvoru natáhla potravinářskou fólii. V letním vedru se obroušená okna roztahovala, vrstvy starých nátěrů a tmelu měkly a lepily se, takže se okna nedala otevřít. V zimě se dřevo scvrklo a dovnitř nesnesitelně táhlo. Bea seděla v tlustém svetru přes noční košili a čekala na charakteristické zasyčení a zapraskání radiátorových trubek, které ohlásí půl sedmou, a pak u bude trvat jen dalších deset minut, než se místnost rozumně prohřeje. Vstala příliš brzy; byla zima.“

To je totiž další věc, která činí román snadno uvěřitelný. Když čtyři sourozenci vzejdou z bohaté rodiny, nutně to neznamená, že ve stejné stopě půjdou dál. A nutně to neznamená, že budou výstřední typy. Až na jednoho že… ale ten v tom románu asi být musí, aby se tam vůbec něco románového dělo. Ale i kdyby autorka zůstala u šedých obyčejných příběhů všech ostatních a Lea úplně vynechala, pochválila bych ji.

Vznikl totiž hladivý příběh, který se zklidňuje s každou další stránkou a který opravdu působí i jako polštář na čtenářovu duši.

O autorce:

Cynthia D´Aprix Sweeneyová je americká novinářka a scénáristka.  Kritikou i čtenáři nadšeně přijatý román Polštář je její prvotina. Žije s manželem a dětmi v Los Angeles.

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]