Víte, že jaro je v Severní Koreji obdobím smrti? Kdo z posledních sil přežil zimu, pro toho jaro může být smrtelné. Jak často si hlavní hrdinka říkala, že na jaře by místo květin mohla růst na stromech nějaká ta potravina, která se dá sníst. Jak chutnají vážky a brouci? Jak kořínky? Jak chutná čekat v temném zamčeném domě několik dnů na svou matku, o které nevíte, jestli se vrátí, a jestli bude mít s sebou nějaké jídlo.

Kruté svědectví z města Hjesan je jako vystřižené z doby o několik staletí za námi.

Není to však pravda. Autorka tu popisuje dobu kolem roku 2000, kdy jako dítě dorůstala, vyspívala a vlastně ani nepřicházela o své iluze, protože žádné neměla.

Oploštělý život v Severní Koreji je jako noční můra, jako dokonalá a neuvěřitelná psychologická studie o tom, jak lze z jednoho národu učinit Orwellovu Farmu zvířat. V kontextu toho je potom celé povídání o útěku jen další noční můrou a nakonec život v Jižní Koreji jako naprostý opak.

Šok… Jako v jiném světě.

Jako v pohádce. Každý by prožíval pocity, jako měla mladá Jon-mi. Je t o logické, těžko představitelé, hrůzné tím, že to je SKUTEČNOST.

„Nikdy jsem si nedovedla představit, že svoboda může být tak těžká a krutá. Dosud jsem si myslela, že být svobodný znamená moct nosit džíny a dívat se na filmy, na jaké se chci dívat, aniž bych se musela bát vězení. Teď mi došlo, že musím pořád přemýšlet, a to bylo vyčerpávající. Byly okamžiky, kdy jsem si kladla otázku, jestli – nebýt toho nekonečného hladomoru – by mi nebylo lépe v Severní Koreji, kde se o všechno moje přemýšlení a o všechna moje rozhodnutí postaral někdo jiný.

Vyčerpávalo mě, že musím nést zodpovědnost. V Číně jsem byla živitelkou, byla jsem ta, která udržovala matku při životě. A teď jsem netušila, jak se mám vrátit zpět a být zase dítětem….

… Obě jsme se ze všech sil snažily zapomenout na všechno špatné a jít dál. Chtěla jsem svůj starý život vymazat, ale hrůza, kterou v sobě mel, se ke mně vracela pokaždé, jakmile jsem usnula. Všechny moje sny byly noční můry a obvykle měly stejné téma: okolo mě tekla voda a já jsem se musela dostat přes řeku. Někdo mě pronásledoval, ale já jsem se odtamtud nedokázala dostat, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Občas ty sny byly tak zlé, že jsem se budila s křikem…

… Ale jindy zase, i uprostřed bílého dne, mi připadalo, že jsem pořád v Severní Koreji a všechno kolem mne je pouhý sen. Tisíckrát denně jsem se musela štípnout, že se mi to nezdá. Bála jsem se, že se každou chvíli probudím v našem vymrzlém domě v Hjesanu, sama, jen se sestrou, budu  ležet na podlaze, dívat se na měsíc za oknem a uvažovat, kdy se asi máma vrátí a přinese nám jídlo.“

Následuje popis toho, že v podstatě každý z těchto uprchlíků projde i nějakou formou posttraumatického šoku, když ač v bezpečí, projde si obdobím strachu, depresí a otupělostí.  Že zvykání si na svobodu v sobě nese třeba i fakt, že nemáte dostatečnou slovní zásobu.

Třeba slovo „láska“ v Severní Koreji znamená pouze lásku z vůdci.

O jejích dalších významech se autorka dozvídala až po útěku, tedy pokud pominu fakt, který jí zásadním způsobem otevřel oči jako mladé dívce. Na kazetě tajně propašovaný film Titanik. Jiné prostředí, dost jídla, krásné oblečení… na druhé straně neustálé stíh&aac ute;ní režimem, neúprosné kastování lidí, ze kterého už není úniku.

Psychologie nebo příběh?

Kniha mne fascinovala ze dvou úhlů pohledu. První byl čistý příběh. Syrový, krutý…Zezačátku plný informací, takže mi trvalo, než jsem se nějak dobře začetla, ale následně jsem si uvědomila, že se už nemohu od příběhu odtrhnout. Zvykla jsem si na naprosto netypické reálie a chytla jsem autorčin styl, který se následně stal čtivý.

Naléhavý. 

Sled událostí, které popisuje  začínají mít nadhled, který učinila až daleko za tím, kdy se tyto jednotlivé věci udály.  A tady se začíná odvíjet i můj druhý úhel pohledu. Psychologický. Je velmi zajímavé sledovat, jak se mění psychika lidí. Jak je vlastně snadno ovladatelná a jak ji lze jednoduše zničit. Nebo jak je na druhou stranu nezničitelná. Jak se mění v závislosti na prostředí, ve kterém se člověk nachází, na vnějších vlivech.

Vše v naprosto extrémních případech.

A to je třeba si uvědomit, že Jon-mi měla neuvěřitelné, snad až osudové štěstí při své cestě na svobodu. Mnozí takové štěstí neměli.

A miliony lidí žijí v této zemi na pokraji hladomoru, dodnes.

O autorce:

Yeonmi Parková (v české transkripci také Pak Jon-mi) se narodila v roce 1993 v Hjesanu v Severní Koreji a nyní žije v Soulu v Jižní Koreji. V současnosti cestuje po světě jako lidskoprávní aktivistka a podává svědectví o svém životě a zážitcích.

Vydalo Argo, 2015, www.argo.cz

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]