Podstata člověka a to, čeho je, či není schopen, se nemění. Člověk je prostě nějaký a takovým zůstane. Co se mění, jsou situace, ve kterých se ocitá a na které reaguje. Jestliže je někdo patnáct let příkladným partnerem a v době rozchodu se zachová jako s odpuštěním prase, pak je to proto, že kdesi uvnitř byl prasetem vždycky. Nezměnil se. Jen okolnosti.

Velice oblíbená věta „Takového, nebo takovou ho neznám, strašně se změnil/a“.

To souhlasí.

Nepoznáme člověka třeba za třicet let, pokud nepřijde situace, která má ten který povahový rys prověřit, odkrýt.

Nepoznáme, jak se člověk umí zachovat v mezním momentu, pokud třeba za celé roky nenastane.

Ono okřídlené „LÁMÁNÍ CHLEBA“ může přijít kdykoli.

A pak přichází také věta „naprosto jsem nevěděla, s kým jsem žila. Jak se mohl takhle změnit“. (platí oboupohlavně).

Nezměnil se. Vždycky takový byl.

Jen prostě nenastala situace, která by odkryla skutečnou tvář.

Jako když se otevře krabice.

Nastane-li ta chvíle, můžeme být značně překvapeni.

A to i příjemně.

KRABICE „A“

Představte si, že máte vedle sebe člověka, se kterým se zhádáte pomalu třikrát denně, jeho názory vám přijdou zcestné, jeho projev vás popouzí, chování je s vaším neslučitelné a jeho charakterový kredit byste hodnotili v mínusových číslech. V zásadě nabudete dojmu, že to je strašný lump, blbec, nedá se s ním fungovat a kolo byste si o něj neopřeli.

KRABICE „B“

Milý, vždycky slušný, s vámi kompatibilní. Má názory, se kterými se ztotožníte, s ohledem na to, co říká, je pro vás důvěryhodný, a jste přesvědčeni, že pokud byste měli hledat někde oporu, bude to právě jeho adresa.

A přijde lámání chleba.

S oběma lidmi se třeba ocitnete v situaci, kdy v rámci případné pomoci vám, vyžaduje takový akt i oběť ze strany pomáhajícího, jinými slovy i on se dostane do komplikací, nebo nelehkého postavení.

Zcela automaticky očekáváte statečnost, férovost, pomoc, oporu … (přijde na to) od „béčka“.

Jenomže tu pomocnou ruku a dokonce zastání, ohled, odpovědnost i ochranu vám poskytne „áčko“.

A béčko?

Nepochopíte, co z něho poleze, jaký zvrat v chování nastane, jak neuvěřitelně bezohledně, sobecky a zle se zachová osoba, do které byste „to v životě neřekli“.

Že by se změnili?

Něco je změnilo?

Kdepak.

Ti lidé byli vždycky stejní.

Jednoduše jste neměli možnost tu skutečnou a zásadní tvář objevit.

Hoďte ty dvě krabice do krásné zahrady, hoďte je do smradlavé žumpy, jejich vnitřní prostor se nezmění.

Otevře se hezká krabice v zahradě a zasmradí ji tak, že z ní tu žumpu udělá.

Hoďte ji do žumy a obsah po otevření nepoznáte od okolí.

Hoďte do zahrady špinavou krabici a po otevření zůstane obal, zatímco obsah splyne s okolím.

Hoďte ji do žumpy, a byť na obale nepoznáte rozdíl, po otevření udělá z žumpy zahradu.

Překvapeni?

Vždycky.

Existuje na to velká spousta pořekadel, jsou notoricky známá, znají je všechny jazyky i kultury, zná je každý z nás.

Přesto jsme pokaždé v údivu.

Inu, v nouzi poznáš přítele a tak to skutečně je.

Vůbec se přitom nemusel jevit jako přítel.

A ten, kdo se jím zdál být…

Nikdo nepřišel a nevyměnil obsahy krabic.

Jenom prostě nastala chvíle, která je otevřela.

To je celé.

Člověk má základní charakter.

Je prostě uvnitř nějaký a to se nemění.

Může nabýt zkušeností, zklidnit se, dojít vyšších hodnot a třeba změnit názory či taktiku a přístup … to všechno ano. To jde s věkem, se zkušenostmi, s duchovní dospíváním.

Ovšem jeho krabice má stále tentýž základní kapitál.

A jednou se otevře.

Zahrada, nebo žumpa?

Neznáme obsah svých vlastních krabic, dokud se neotevřou.

Natožpak těch ostatních.

A nemusíme to zjistit po celý život.

Jednoduše proto, že ta situace nikdy nepřijde.

Protože i kdybychom si dávali sebevětší pozor, pokud nastane ten moment, zachováme se přesně podle toho, co v nás je.

Tu krabici totiž neotevíráme my, ale onen moment.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]