Views: 60
Každý rok jsme touhle dobou se sestrou dostaly od babičky adventní kalendář. Nebudu tady nostalgicky vzpomínat na tehdejší kvalitu čokolády a vzdychat nad aktuální nabídkou. Především proto, že si vůbec nepamatuji na to, jak chutnal. Vlastně chutnal očekáváním, netrpělivostí, vánocemi a mou vlastní nenažraností a zvědavostí.
Pod každým okénkem bývala čokoládka jiného tvaru. Byť byla svými rozměry titěrná, svým tvarem jitřila naší nedočkavost. Takže jsme se schovávaly pod peřinu, kde jsme nepozorovaně vytunelovali inspekční okénko a pak tu druhou týrali vyzrazením toho, co bude následující den. Máte pravdu, není nic nenápadného na osmiletém dítěti sedícím pod peřinou. A už vůbec nic na kalendáři s utrženou zadní stranou. Na konec to bylo jedno. 24. prosince už nikoho snad ani nezajímala ta největší a nejkrásnější čokoládka.
Vánoce byly konečně tady.
Adventní kalendář byl tradicí, stejně jako je dnes u našich dětí. Tehdy stál asi jiné peníze a docela jsme se na něj jako děti těšily. Proto jsem ho dětem i kupovala. Pak přinesla druhý babička, následně druhá babička, třetí dostaly v družině, čtvrtý od Mikuláše ve škole a pak několik od spolužáka, který jich má doma dvacet, jelikož je z rozvedené rodiny a babiček mu za ty roky přibylo.
Prvních pár let jsem zvládla „advenťáky“ používat úspěšně jako zdroj vydírání.
Otevřít ho děti mohly až po snídani a vyčištění zubů. Jedly sice bez průpovídek, ale už brzy mi zcela logicky vyargumentovaly, že na čisté zuby jíst čokoládu je blbost. Byla. A pak se nám celý vyděračský systém sesypal jako domeček z karet. Pardon, jako adventní kalendář. Jednoho dne, když se jim všechny kousky tak pěkně sešly, vytáhly mísu, otevřely všechna okýnka a vysypaly čokoládu do mísy.
Při pohledu na to množství se mi udělalo zle.
Už tam nebylo těšení, napětí, nervozita, nedočkavost a netrpělivost. Už tam byla jen hromada levné čokolády a nechuť kohokoliv to druhý den jíst.
Vánoční atmosféru militantně vyžaduji i přes zarytý odpor a masivní partyzánské protiakce. Jednoho dne, na konci listopadu, jsem tedy adventní kalendář ušila. Má dvacet čtyři pytlíků s mašličkami. Do každého jsem schovala něco jiného. A každý rok to měním.
Podstatné je, aby ani ruka šmátralka přes pytlík neodhadla dle tvaru, co se tam schovává.
Už zase hrajeme mou oblíbenou hru: „kalendář otevře ten, kdo je nasnídaný a má vyčištěné zuby.“ Hraje i patnáctiletá dcera. Zajímavé..,byla první, kdo se mne na adventní kalendář letos zeptal. Asi ještě pár roků vydrží. A já mám zpátky svoji atmosféru a jejich nedočkavostí svítící ksichtíky.
Čas od času někoho napadne, že by na štědrý den chtěl konečně zahlédnout to pověstné zlaté prasátko.
Jenže to by se musel vzdát posledního pytlíčku z kalendáře. „Nikdy!“ zazní sborově. Poslední je tedy největším překvapením. Protože vím, že to nebude nic k jídlu, ale přeci jen to musí být dobré. Děti pak chodí a očuchávají sáčky…chmatat jsem zakázala. Nakonec jsou vždycky překvapené. Někdy překvapím sama sebe, co za hovadinu jsem schopna několik dní před finišem vánočního shonu ještě vymyslet.
Zdá se, že tradice adventních kalendářů, má u nás pevné místo a jen tak ji nevypudíme.
Není důvod.Spolu s ním k nám začíná prosakovat ta jemná vůně Vánoc, očekávání, těšení se a všechno to, co na adventu máme rádi. Nakonec je to jako se vším.
Bude to takové, jaké si to uděláme.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás
0 Komentářů