Stoletou válku vyvolal spor o území, třicetiletou válku zase náboženství, druhou světovou začal fanatik. Naši rodinu rozdělila švestková omáčka. Hrst švestek a máte to.

Když jsme se s mužem tenkrát vzali, bylo mi jasné, že každý pocházíme z naprosto odlišných poměrů. Desetiletý věkový rozdíl tomu trochu přidal a stísněný prostor naší garsonky o velikosti cely thajského kriminálu situaci vygradoval.

Když už jsem akceptovala, že nechává prkénko nahoře a on pochopil, že já ho zase nezvedám, vypadalo to na dobré cestě. On nádobí utíral hned, já ho nechávala uschnout na odkapávači.

A pak přišly naše první společné Vánoce.

Stromeček jak v trpasličím doupátku, šest žároviček a pidi svícínek. Jelikož pro adventní svícen o čtyřech svících by patrně nezbylo místo na stole pro talíře.

A tak už to vypadalo, že v tom našem pokojíčku pro panenky prožijeme pohádkové Vánoce.

„A uděláš švestkovou omáčku?“ zeptal se s vilným pohledem můj čerstvý manžel.

„Jakou omáčku? Není tady jídla dost?“

„Jídla je tu dost, ale snad budeme snídat vánočku se švestkovou omáčkou.“

Přičemž to „švestkovou omáčkou“ pronesl jak prezident novoroční projev.

Nějak jsem ovocné omáčce nehodlala dál přikládat význam.

Ovšem to jsem netušila, že při nejbližší návštěvě u manželových rodičů budu postavena na pranýř.

„Představ si, že nedělá švestkovou omáčku.“

Vyděsilo mne to, protože to znělo jako obžaloba.

Její pastorkyňa, …. hodila nekřtěňátko do studeného náhonu pod led a nedělá švestkovou omáčku.

S blahosklonným výrazem mi manželova maminka odlila do zavařovačky něco ze své švestkové omáčky, aby její prvorozený nezhynul mou bídnou péčí a neslavil příchod spasitele snad jako kacíř.

Něco podobného dělala moje babička.

V podstatě to jsou rozvařené švestky s rozinkami, kořením a cukrem. Všichni jsme se tomu vyhýbali, seč jsme mohli, jelikož to zpravidla chutnalo, jakoby jí do toho upadla kilovka cukru.

Jenže to nebyla nehoda nýbrž záměr.

Po několika lžících jsem cítila slinivku, jak touží vyskočit a nafackovat mi. Vánočku jsem měla vždycky ráda s máslem. Nebo jen tak, samotnou. S bílým kafíčkem.

Zkrátka kynuté těsto a kandovaná kůra….to je moje.

Nikdy jsem neměla potřebu přehlušit chuť téhle nebeské many horkými povidly, která teplá omáčka připomíná. Maminka šla ještě dál. Věrna svému původu z chudého podhůří Orlických hor považuje i máslo za přepych a v podstatě zvrhlost.

Nemusím holt strčit do té pusy všechno a tak jsem i následující svátky švestkajdu ignorovala. Měla jsem naivně za to, že celý rok vzorné péče a kulinářských lahůdek snadno vyváží tento můj nedostatek.

Nevyvážil, kdybyste to chtěli vědět.

A tak jsme byli i napřesrok obdarováni omáčkou, abychom se na Vánoce mohli zařadit mezi slušné lidi. Ptáčkům zrní, bezdomovcům polévku a Doubravovým  švestkajdu.

Chytrému napověz, blbého kopni.

Nebudu obětí charity. Modré z nebe bych mu snesla, tak snad i trochu té omáčky. Nakoupila jsem suroviny, našla recept a uvařila omáčku. Oproti té babiččině z ní kromě cukru byly kupodivu cítit i švestky a sladké koření.

Chutnalo to zajímavě.

Talent jsem na toto kulinářské dílo však zcela vyplýtvala, takže vánočka vypadala jako by na ní někdo přes víkend parkoval. S hrdostí, o kterou bych se mohla opřít, jsem však servírovala na štědrý den vánočku se švestkovou omáčkou.

Konečně! Haleluja!

Asi jsem čekala ovace, možná ohňostroj …alespoň mi mohl padnout k nohám a zulíbat je nebo tak něco.

„Tak co?“ dotírala jsem neúnavně čekajíc projevy nadšení nebo alespoň života.

„No, švestková, normální….jé a káplo mi to na pyžamo.“

Ignorant.

Kdybych ho utloukla pánví a řekla, že už to tak bylo, musí mě každý soud osvobodit.

Jelikož posnídal sparťansky pouze jeden krajíček vánočky a k tomu asi tři lžíce omáčky, ohřála jsem jí na druhý den k snídani, aby byla teplá. Manžel popadl v lednici jogurt.

„Máš ohřátou švestkovou omáčku, myslela jsem, že jí budeš snídat,“pozvedla jsem významně obočí, jelikož jí v lednici zbýval ještě slušný bazén.

„Neblbni, k obědu bude husa, tak se musím šetřit.“

Nakonec tam omáčka kysala ještě čtrnáct dní.

Protože bylo nutno se šetřit před husou, pak byl přecpaný po huse, následně se dojídaly zbytky z husy, pak jsme byli pozvaní na návštěvu na oběd, pak trávil tukové zásoby z návštěvy, pozvolna přicválal konec roku a chlebíčky s jednohubkami a nakonec jsem švestkajdě udělala námořnický pohřeb.

A že byla vánoční, tak jsem na její počest spláchla dvakrát.

Že nemám uvařenou omáčku jsem od té doby neprohlašovala omluvně, ale hrdě. A jestli to někomu vadí, nechť si táhne spánembohem k mamince. Ačkoli děti zdědily po svém otci ledacos, náklonnost k tomuto tradičnímu pokrmu nikoliv.

Vařit jednu porci jsem nehodlala. Pro případného zájemce mohu otevřít povidla.

Domácí.

Kdyby je chtěl teplé, dám je chvíli na topení.

Chutě se mění. Stejně jako se děti naučily mluvit sprostě a odnaučily jíst hermelín, napadlo mne, jestli by třeba postupem času nepřišly švestkajdě na chuť.

Učinila jsem tedy další pokus.  

Nejenomže ji děti nezařadily na chuťový repertoár. Dcera z něj dokonce vyřadila rozinky:

„Blé, fůj, kouká z toho rozinka. To nejím.“

To už jsem byla odhodlána vyhlásit křížovou výpravu švetskové omáčce a semtexem vyhubit švestkové aleje na starém kontinentu. Vánoce jsou vánoce, ale příští rok si pro mě za mě k té vánočce dejte třeba sardinky.

Ještě na Silvestra na mne v lednici vyčítavě hleděla sklenice plná rozvařených švestek.

Na poslední den roku jsem sháněla nějaký ovar a zaujala mne akce na králíka. No, akce…..spíš nakoupili před svátky moc a teď se toho potřebovali za podezřelou cenu zbavit.

Nicméně po sladkém cukroví mne vidina hlodavce na rozmarýnu víc než lákala. A jak jsem ho tak mazlila od rána v troubě, vzpomněla jsem si na omáčku.

Zkrátím to.

Bylo to dokonalé spojení. Ti dva se pro sebe zkrátka narodili.

Letos už jsem švestkami předzásobena. Udělám kýbl švestkové omáčky. Někdo v ní nechá plavat vánočku a někdo zas kus krkovice.

Rozhodně se v lednici dlouho válet nebude.

A tak jsme vyhlásili mír.

Nikoliv vestfálský, ale švestkový.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]