Views: 14
Občas jsem v určitém věku podezírala každou svou dceru, že se ptá jen proto, aby se trénovala v mluvení, ale není to tak…“Proč se hodiny jmenují hodiny a ne třeba dveře?“„Z čeho se dělá dřevo?“ (jeden z TOP dotazů malé Pavlíny) „Proč má člověk pět prstů? A proč je má i na nohách, když s nima nic nesbírá?“
Opověď „proto“ není odpověď a dítě může nabýt dojmu, že jsme to řekli, abychom zakryli, že to nevíme.
Úplně stejně vyhodnotí, pokud na otázku: „Jak se udělá dítě“, což je fakt výživné, odpovíme, že mu to řekneme, až bude větší.
Okamžitě pojme podezření, že si získáváme čas, abychom to sami mohli jít zjistit.
Zvláště pikantní jsou naprosto upřímné, leč velice problematické dotazy položené například na návštěvě, v hromadných prostředcích a podobně.
Co pětiletému robátku na patřičně nahlas vyslovenou otázku v poloplné tramvaji mezi Právnickou fakultou a Rudolfinem, která zní “A co to má ten pán v tom hrbu, to co velbloud?“
„Ne, miláčku, na rozdíl od velblouda, pán ten hrb nepotřebuje a brzy ho jistě odloží u pana doktora“.
Na rozvinutí debaty, což měla moje prostřední dcera Míša v oblibě, jsem nečekala, vystoupila jsem a šly jsme krmit chvíli labutě.
Upřímně jsem tuhle dobu, jakkoli byla náročná, milovala a nesmírně ráda na to vzpomínám.
Ještěže mám čtyři děti a náležitě jsem si to vychutnala. Klidně bych dala ještě další.
Začínalo to výrazem alá malý filozof a všehozpytec a táhlým: „maminkooooo?“ při čemž na konci se hlásek zhoupl do takové vlnovky…“odkuď se bere vítr?“
Tehdy nebyl google, takže jsem musela občas i něco načíst, abych se připravila na „ptací čtvrtek“.
Ten jsem totiž zavedla později, když byly holky na ptaní už čtyři, (vlastně tři, protože Johanka to většinou uzavřela jen tázavým pohledem na přesnídávku kydnutou na zdi),
abych se skutečně mohla věnovat jen duševní potravě svých dětí a nedělala u toho nic jiného.
„Proč je moře modré?“
Protože voda dokáže pohlit všechny barvy, jenom modrou ne. Ta je na ní vidět. Proto mají velké vodní plochy modrou barvu. Když je zelená, je to pak řasami.
Je fakt, že někdy je člověk v koncích a bez knih, dnes internetu, by těžko některé dotazy zodpověděl.
Jindy jsem hleděla v úžasu na své děti a musela jsem se sama zamyslet nad tím, jak hluboké úvahy se jim v těch hlavinkách prohánějí.
„Co je to duše“?, „K čemu potřebuje pavouk tolik noh?“ Čím měří pavučinu, že je stejná?“ Co je to skleróza?“„Jak to, že jsem to já?“
Jakmile ale bylo po ptací hodince, na kterou se holky těšily a své dotazy si během týdne pečlivě znamenaly, a čím byly starší, tím závažněji to občas znělo, a pokud se mi podařilo všechno upokojivě zodpovědět, odcházely moje dcery od stolu s pocitem, (naivky moje malé), že jejich maminka je nejchytřejší na světě.
„Mamíííí, a heleeee, když je člověk v osmnácti plnoletej, tak když je mi devět, tak jsem pololetá, že?“
Nádherné.
Miluji „proč“!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů