Ačkoliv z chytrých knížek a po radách z porodnice novopečená maminka tuší, co jí čeká, ve skutečnosti se každý návrat z porodnice do domácího prostředí liší případ od případu. Záleží na pomoci manžela nebo partnera a rodiny, popř. kamarádek. Bez nich to prostě alespoň v prvních výše zmiňovaných šesti týdnech není pro maminku snadno zvládnutelné.

Návrat domů

Byl to fantastický pocit, obléknout našeho drobečka na cestu domů. Zavinutý v rychlozavinovačce, celý v bílém, vypadal jako vánočka, ovšem před dopečením.

Stejně nedopečeně jsem zřejmě vypadala i já, ovšem vykynutá jsem byla dokonale.

Po porodu jsem i nadále vypadala jako v šestém měsíci těhotenství, deset kilo navíc mi zůstalo.

Erik je naštěstí hodný muž, který i se mnou studoval odbornou literaturu na toto téma, takže jej to nezaskočilo a nebyl nikterak zklamán, že zkrátka po porodu mám do modelky z prvních stránek časopisů nekonečně daleko (ještě o něco více nekonečně daleko, než před otěhotněním).

Uvítání Davídka našimi kocoury

Davídka jsme nechali v korbičce kočárku a dovolili chlupatým zvědavcům (samozřejmě pod přísným dozorem) přivítat se s novým členem rodiny.

Měli jsme poněkud obavy, varováni ze všech stran na možnou agresivitu z kočičí strany, ale nic takového se nekonalo.

Očichali korbičku kočárku, nakoukli dovnitř na malého človíčka, kterého jsme jim představili a odsunuli se do uctivé vzdálenosti, ve které se zdržovali více méně po celou dobu šestinedělí, jakoby z našeho chování vycítili, že na bližší kontakt ještě nepřišel správný čas.

Anebo je prostě děsily zvukové projevy Davídka, které neměli kam zařadit.

Muzejní noc poprvé

Když bylo Davídkovi devět dní, konala se na Vyšehradě v Praze Muzejní noc, na které už od odpoledne vystupoval se skupinou historického a scénického šermu Rebel i Erik.

Byla jsem ještě celá bolavá, rána po císařském řezu se mi zanítila, měla jsem v ní drény a chodila na převazy, ale když mi kamarádi nabídli pomoc s přesunem na Vyšehrad, neváhala jsem.

Bylo krásné teplé počasí a já seděla na dece s Davídkem v náručí. Vedle nás leželi odložené zbraně a bandalíry, klobouky s peřím, zkrátka romantika.

A já věděla, že takhle to chci a tak to má být.

Exekuce na Vyšehradě

Toto speciální vystoupení bylo plánováno hodně dopředu a až do toho dne, kdy jsme jeli s Erikem do porodnice, jsem si myslela, že to bude i vystoupení, na kterém porodím Davídka. Právě na tento den totiž připadal první termín porodu.

Představovala jsem si ve svých naivních snech, jak se toto vystoupení zapíše do dějin Vyšehradské scény, ale naštěstí se tak nestalo.

Nechci ani domýšlet, co všechno by se mohlo dít na prknech, která znamenají svět.

Není nad to rodit pod dohledem odborníků na porodním sále a nemuset ležet vedle katova špalku a odložené popravčí sekery.

Spánek za výstřelů mušket a děl

Přesně měsíc po narození Davídka se konala bitva v Mníšku pod Brdy, na které skupina Rebel včetně mého muže nesměla chybět. A protože bylo krásně slunečno a Davídek sluníčko díky slabé novorozenecké žloutence potřeboval, vypravila jsem se tam za doprovodu mého obětavého tatínka.

Erik mi do rukou vrazil foťák, tedy až po té co obešel celý stanový tábor a pochlubil se svým synkem.

Kladl mi na srdce, ať si vyberu dobré místo na focení, pozor na protisluníčko a tak podobně. Zkrátka instrukce od profíka, které zavazují.

Ještě, že tam byl s námi můj tatínek, který o vnoučka vzorně pečoval a také ho hlídal, když jsem fotila bitvu u zámecké brány.

Téměř po celou dobu, kdy se střílelo a řinčeli zbraně bodné i sečné, oba dva spokojeně chrupkali. Davídek v kočárku a dědeček na dece pod ním.

Návrat tam, kde to všechno začalo

Ještě v šestinedělí jsme se stihli vydat s Erikem a Davídkem na Hauenštejn, nebo‑li také Horní hrad, to abychom v místním arboretu vybrali místo a také strom, který jsme chtěli Davídkovi zasadit.

Neboť jak se mužům praví: Postav dům, zasaď strom, sploď syna.

Erik to tedy vzal pozpátku, ale nikde není psáno, že to nemůže být i na přeskáčku.

Davídek dvouhodinovou jízdu v autě zvládnul bravurně, jen se musela v Žatci udělat pauza na kojení, což tak docela nezvládl Erik. V nastartovaném autě se mě dost zlostně ptal, jakže nám to dlouho bude trvat. Chtělo se mi na něj štěknout: Copak já vím? Ale zachovala jsem klid s ohledem na Davídka a přinutila Erika vypnout motor. Došel si pro kafe na benzínku a bylo dobře.

Cestou zpátky jsem pro změnu byla donucena kojit za jízdy Davídka v autosedačce. Povedlo se, ačkoliv mé poprsí nepatří k největším. Byl to téměř akrobatický výkon, který jsem odnesla bolavými zády, ale nešlo to jinak. Davídek měl hlad a lahvičku s mlékem nikdy nepřijal jako možnou náhradní variantu.

Příště se dočtete:  První ryba o vánocích a jaké dobroty půlročnímu miminku

První díl – Minulý díl: Požádal mě o ruku a o kafe

Druhý díl – Matkou po třicítce: Řekla jsem ano, ale…

Třetí díl – SERIÁL: Matkou po třicítce: Porod na „druhý“ pokus

Marie

Marie Blumentrittová, alias „mamina“ 18.10.197 „Váha“

Miluje svoji rodinku včetně tří kočičích raubířů a taky dobré jídlo v libovolném množství.

S manželem a synkem ráda chodí na výlety po Čechách, často doprovází Poutníka Hrocha.

Poslouchá folk a country a největší poslední radost byl koncert Asonance v Lucerně.

Bydlí v paneláku, ale jejím velkým snem je roubenka s vinným sklípkem ve skále.

Motto: „Co tě nezabije, to tě posílí“

[sexy_author_bio]