Ale ne tak, jako když se proberete z dvacet let trvajícího komatu. Já jsem brutálně mimo. Nosím na klíčích figurku tučňáka. Válel se někde na chodníku. Byl roztomilej a bylo mi ho líto. Teď jsem se dozvěděla, že to je Pokémon a že se nesměje, ale hodlá pustit nějakou krutou bojovou sílu. 

Má prý i jméno, ale nevím, jestli to není náhodou sprosté slovo.

Myslela jsem, že po petšopácích, lilypoketkách a zuzu křečcích mne nechají v klidu zemřít s céčky a mončičáky kolem sebe.

Nikoliv.

Jsou tu Gougouni.

Když budete tak hodní a utratíte v patřičném supermarketu své těžce vydělané peníze, paní pokladní vám dá plastovou figurku se samolepkou.

Čtvrt hodiny jsem na ní doma tupě zírala. Pořád jsem čekala, že vyskočí, promluví nebo prostě jen dá znamení, k čemu to je a co to má dělat.
„Toje přece Gougoun!“ vřískaly za mnou afektovaně děti, abych už nezdržovala a honem jim ho vrátila.

„No jo, ale těch pár věcí, které jsem koupila, abych ho dostala, bylo drahých jako prase, tak přeci musí něco dělat.“

„Je můj, s holkama je sbíráme,“ dostalo se mi politické odpovědi od dcery.

K jedničkovým výkonům ve škole dokázaly mé děti naposledy dospět za příslibu figurek obyvatel popelnic ne nepodobných chrchlům a produktům různých tělních otvorů.

Jejich činnost?

Lepili.

Ano, to je všechno.

Prostě jen lepili.

Dražší přísavku svět neviděl.

Ale vlastně co se divím.

Můžu si za to sama.

Už jsem snad měla dost příležitostí získat zkušenosti.

Máme doma krabici šmoulích karet, skleněných koulí z Doby ledové, pelesti polepené samolepkami. Čas od času se mi podaří bosou nohou a patřičně s rozběhem šlápnout na jakousi malou plastovou mrchu, která nic neumí, nic nedělá, nic nepřipomíná, ale děti by za ní položily život nebo vzdaly i svůj odpor ke škole.

Každé narozeniny se bojím zeptat nebo Ježíškovi rozlepit dopis.

Pokaždé na mne vybafne nějaká nová neidentifikovatelná forma existence. Jelikož jsem úplný nýmand a kolikrát ani nevím, jestli mám jít do trafiky, hračkářství nebo jen nakoupit na dvacet let dopředu v supermarketu, většinou skončím jako  zhruba před rokem s hloupým dotazem u pokladny:

„Prosím Vás nevedete Hnusáky lepáky?“ Na zamítavé gesto prodavačka kontruji: “A něco jiného hnusného lepivého?“  V blahé naději, že by se snad děti nechaly oblafnout.

Ano, jsem mimo.

Nepoznám moderní hlen od toho loňského, protože jsem si nevšimla, že svítí. Odmítám pochopit, že zvířátko, které má tak velkou hlavu, že mu nedovolí chvíli stát a převažuje ho stále k jedné straně, není politováníhodné, ale „husté a boží“.

Nechápavě kroutím hlavou nad cenovkami u regálu a až k pokladně doufám, že se nějaká brigádnice spletla.

Nespletla.

Když jsem několikrát dětem vysvětlila, kolik termixů nakoupím, pokud se toho odporného kusu plastu vzdají, uznala jsem, že ekonomické uvažování a předvýplatní splín není genetická výbava, s kterou by se někdo rodil, ale získaný reflex.

Rodičovský.

To jsem na to šla špatně.

Tržní systém se vyvíjel ze své prazákladní verze. Směnný obchod. A tak jsem s neandrtálčaty měnila až vyměnila.

Ty malé plastové zmetky, které odpadly z výrobní linky kdesi v Číně, mne děsí stále.

Ale už se nemusím vyčerpávat nekonečnými monology nad prospěchem, hrou na flétnu, slušným chováním, výrazovým slovníkem a domácími úkoly.

Ale stejně…kdyby se vrátila do módy céčka, vůbec bych se nezlobila. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]