Vánoční úklid mě neskutečně baví. Nemyslím, že bych byla závislá na čichání sava a ani nesoutěžím se sousedkou o nejbělejší záclony. Prostě se mi líbí, když se jednou za rok všechno naleští a nazdobí. Potom je to všude pěkné, voňavé, kýčovitě pohádkové a pohodové. Vzhledem k tomu, že na svátky nikam nemigruji, neberu tuto práci jako otročinu na cizí. 

Dělám to pro sebe, pro svou rodinu, se kterou se potom zavrtáme na gauči, abychom po stopadesáté shlédli Popelku, Pyšnou a jediné, na čem záleží je, mísa s cukrovím na dosah ruky právě tak daleko, abychom nevypustili z pod deky ani kousek tepla.

A pak nadejde den D, hodina H, štědrý večer Š….děti rozcupují balící papír a z řevem vikingských válečníků zmizí v pokoji s novými hračkami.

Uklidím spoušť, načneme sekt a u televize tiše fňukám nad Pretty woman a lítostí, že to všechno je nenávratně pryč a budu čekat zase rok.

Loni jsem řekla dost.

Chci si to užít, každou minutu, vteřinu. A mít těch krásných minut tolik, že nebudu lítostivá, ale vrchovatě spokojená.

Svůj plán jsem oznámila dětem.

Ty nadšeně souhlasily.

Ony totiž netušily, do čeho jdou.

Pravidelně večeříme se soumrakem, s první večerní hvězdou.

Zkrátka, aby si děti užily všeho, co pod stromečkem našly a aby šly spát dřív, než upadnu do komatu na gauči já.

Prostřela jsem tedy tradičně na pátou. Děťátka se mylně domnívala, že utrpení bude za chvíli ukončeno extází pod smrčkem.

To si naběhla.

Sedm je hezké číslo, devět ještě lepší a tak jsem se rozhodla pro devítichodové menu. Když chcete dostát tradici, že by nikdo neměl od štědrovečerní tabule vstávat, chce to notnou dávku důvtipu, aby stůl ještě vypadal slavnostně a ne jak domácnost s čtrnáct dní porouchanou myčkou.

Když něco chci, tak si za tím jdu a fantazii jsem na uzdě rozhodně nedržela.

Pomerančový krém jsem tak podávala ve vydlabaných půlmističkách z pomerančové kůry a plněné vajíčko bylo jedlým nádobím samo o sobě.

Prvním chodem muselo být samozřejmě jablíčko.

A protože manžel vykrojil opravdu luxusní hvězdičku, pojali jsme jistotu, že na gastro letos neskončíme i s mým devítibodovým menu. Nebojte, Vánoce jsem nepovýšila na svátky obžerství. Porce byl načančané a titěrné, jako kdybyste za ně v  Hiltonu nechali celé vánoční prémie.

Mám pocit, že padly ten večer všechny dezertní talířky, co jsem jich doma měla.

Chvílemi jsem nevěřila, že takhle malé talířky doma vůbec přechovávám. Zato jsem měla jistotu, že pokud se hodobožový porcelán zřítí z parapetu, který jsme povýšili, pro tento večer na stolek na nádobí, bude ta sranda dražší než celé Vánoce.

V průběhu večeře jsme děti udržovali v klidu prostým faktem, že by nikdo přeci nechtěl pro hlučný hovor přeslechnout Ježíška s pytlem dárků. Děti si ho představují jako noční zvířátko, které nesmíme vyplašit a které vylézá jen jednou za rok v noci.

A protože by mohl cuknout a už se nevracet, nebudeme ho přeci dráždit.

A tak synek čapl utěrku, dcera nádobí uklízela a my jsme v tichosti načali další láhev vína, aby děti viděly, že s nimi soucítíme a nebudeme ho tedy plašit sektem, že.

Vtipně vypálené CD, které mi dalo dostatek času týrat děti v kuchyni, pohodit dárky pod stromek, zdrhnout a dělat „já nic já muzikant“ opět nezklamalo.

Ježíšek zachrastil v pravou chvíli, kdy jsme s mužem lelkovali v kuchyni nad sklenkou a inhalovali dusný pach z františka vzpomínajíc na naše dětství v čase Vánoc.

Děti trochu nechápavě kroutiliyhlavou, jak můžeme v chvíli napjaté jak malé gatě jen tak sedět a tlachat.

Můžeme, my totiž víme.

Pod stromečkem donutil muž děti k několika koledám. Tak očesanou verzi snad nepouští ani komerční rádia.

Chápu, dárky mají přednost.

A tady jsem zasáhla opět já se svou chutí prožít každý okamžik a nehodit tuhle kouzelnou chvíli za hlavu.

Zatímco jindy by gramotné děti naporcovaly medvěda a každý by začal cupovat svou kůpičku, tentokrát bylo vše jinak.

Syn s dcerou pravidelně vybírali z hromádky po jednom dárku.

Společně pečlivě rozluštili jméno na barevném balícím papíře. Chápaly nutnost tohoto obřadu, aby se nestalo jako loni, že si maminka rozbalí vodu po holení. Obdarovaný balíček posoudil, obtěžkal, zavzpomínal, zda ho naježila babička nebo Ježíšek, aby ho nakonec rozbalil, užasl, poděkoval a pečlivě odložil.

A tak pořád dokola.

Děti běhaly nadšeně až do samého konce. Nakonec ještě pro jistotu několikrát prošacovaly smrček.

Jistota je jistota.

Bylo jedenáct hodin.

Nebylo už koho plašit, a tak jsme konečně otevřeli láhev sektu. Děti odtáhly kořist do svých brlohů, junior objal v postýlce nový bagr a syn schoval pod polštář hrst cukroví, aby mu to oříškové nikdo nevyjedl.

A mě poprvé nebylo líto, že je to už za námi.

Užila jsem si to.

Všichni jsme si to užili.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]