Uvědomila jsem si tenhle zapeklitý problém některých lidí ve chvíli, když jsem měla na telefonu jednoho našeho společného kamaráda. Původně Tomova kamaráda, dnes společného. Má báječnou ženu Vodnářku, on je Lev a má tu smůlu, že když se zlobí, je rozzuřený a myslí to vážně, je u toho vlastně strašně legrační… 

Včera mi málem urval ucho, jak do telefonu rozlíceně hovořil o svém problému s nově nainstalovanými Windowsy 8.

Řvala jsem smíchy, přestože jeho hněv byl zcela vážný a já ho chápala.

Jenomže, co má člověk dělat, je-li obdařen obrazotvorností a druhý mu líčí, kterak nějaký „inženýr, vymyslel něco, co on nemůže použít bez toho, aby byl taky inženýr, a to minimálně stejně ujetej, jako on“.

„Já bych si ho tady posadil, toho umělce, do ruky bych si vzal pravítko a řek bych mu, aby našel spodní lištu. Kde je lišta? ŘACH!! A tak dále. Ujišťuju tě, že by po půl hodině byl ten frajer velmi moderně digitální, protože by už neměl ani jednu ručičku“, hartusil a přesto, že byl skutečně namíchnutý, já měla smíchy poprskaný stůl, jako bych měla slintavku.

Vysvětlila jsem mu, že holt to je pokrok a v PC technice jde stále kupředu a že se ho musíme držet, protože zpoždění může mít neblahý vliv na podnikání, a podobné řeči, ačkoli vím, že sama jsem s osmičkami měla problém a nadávala jsem taky.

„Hele“, povídá nakonec, „tohle je posední uchylný číslo Windowsů, které jsem ochoten akceptovat. Jakmile se objeví devítka, vracím se ke kuličkovýmu počítadlu, budu si kupovat papírový Annonce a se*u na všechno!!“

Tím mě dorazil.

Vzhledem k tomu, že tento pán vypadá jako dvojnásobná verze Pepka námořníka, obdivuji jeho žernu.

Já s ním žít, tak mě při první hádce na tuty rozčtvrtí, protože bych umírala smíchy, což by ho stoprocentně vytočilo tak, že by mě zabil. Při jeho a mé postavě zřejmě lusknutím.

Vzpomínám v téhle souvislosti i na svého otčíma, který namíchnutý a řvoucí jako kanec sice neříkal tak vtipné věci, ale zase se počal podivně vrtět, kroutit a kývat, takže vypadal jako něco mezi akvarijní rybkou, lodním šroubem a topolem v bouři, což mělo na mě vždycky jediný účinek. Neudržela jsem se a smála jsem se.

Na to začal řvát ještě víc.

„Čemu se směješ, ty smrade??!! Mě, snad??!“

Většinou jsem se v tuhle chvíli poroučela, protože jsem si říkala, že když ho rozzuřím ještě víc, rozkývá se do maxima a umlátí se mezi zdmi a zemí k mrti, nebo se vykroutí o patro výš, což jsem si pak představila a to byl konec.

Sama vzteklá bývám výjimečně a asi u toho působím taky divně, protože mám tendenci vynadat oné věci například do debilní, blbé, idiotské hadice, načeš jí řeknu, ať si tam teda zůstane ležet jak je, že já jdu pryč, což nemá moc logiku, protože i kdyby to nebyla idiotská hadice, stejně by nikam nešla.

Tomáš, ten zase věci, které ho neposlouchají, fyzicky trestá.

Když zfackoval zasekávající se telefon tak, že vypadal, jako ta dětská knížka, co když se otevře, tak se rozloží třeba stoleček, nebo les, bylo to rovněž vtipné.

Po tom, co vyrobil z telefonu leporelo, odjel.

Posbírala jsem „telefon“, pietně ho uložila do pytlíku a napsala jsem mu na FB, že má super stránkování na mobilu. Dá se v tom teď listovat doopravdy.

Ale bylo to k něčemu dobré.

Pořídil si jiný, kde je super hra, která se jmenuje PIXWORDS.

Moc ráda ji hraju a jsem u toho vzteklá.

A komická jsem taky, protože nadávám někomu, kdo ale doopravdy vůbec nemůže slyšet, že: „blbečku si nikdy neviděl hasák?“.

Moje dcera jednou v záchvatu vzteku chtěla zabodnout, zavraždit tenisák, což se díky jeho tvaru nepovedlo a propíchla si stehno. Musím říct, že vedle toho, že to bylo k leknutí, to bylo k popukání.

A mají vůbec výhodu ti, kdo ve zlosti vzbuzují vážnost?

Asi ne…

Výbuch zlosti, je v zásadě prohra rozumu, tak ať je to alespoň vtipné.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]