Je zajímavé, jak se včera ve zprávách komentář zachvátil spravedlivým hněvem, při popisu posledního výstřelku módy. Dětské ochranné helmičce. Oslovení lékaři se chytali za hlavu a varovali před nepřirozeným vývojem. Pokud je helmička více na závadu, než k užitku, proč už dávno nevytáhli v boji proti dětským chodítkům?

Úzkostlivým rodičům se dá zjevně prodat cokoliv. Stačí říct, že to chrání dítě. A pravda, musí to taky aspoň trochu „roztomile“ vypadat. To všechno splňuje módní hit, helmička pro první krůčky a pády batolete. Lékaři však varují: S helmou může pád na hlavu odnést krk. Bezpečnostní helmička pro batolata – podle odborníků děti nechrání, spíše jim škodí.

Uvádí například Idnes.cz

Trochu jinde zřejmě stojí matka, jejíž ani ne desetiměsíční dítě utrpělo frakturu lebky, díky „výchovnému“ pádu hlavou na zem.

Málokdo z těch, kdo mají dojem, že tento možná dobrý obchodní tah naprosto odporuje přirozenému vývoji, kdy držel v rukách batole v bezvědomí, kdy v první chvíli ani netuší, jestli žije.

Ne helmičku, zakažte dětská chodítka!

A budu teď hodně vážná

Když se začala dcera Alice pomalu stavět, a protože jsem měla tu možnost, zakoupila jsem jí v dobré víře pediatry schválené a také otestované dětské chodítko.

V zájmu dítěte.

Na letáku a ve všech propagacích se o výrobku hovořilo jako po mocníku, ve kterém je děcko v bezpečí, chráněné před možností, aby na něho něco spadlo, aby si ublížilo.

Alice byla nadšená.

Drandila po bytě a deformovala naše achilovky najížděním na všechno, co se hýbalo.

Naučila se v něm i chodit.

Když byla unavená, prostě s sebou plácla dozadu o opěrátko a změnila stoj v sed.

Nedošlo mi tehdy, jak obrovská chyba, jak fatální omyl je tahle pomůcka.

Alice se nikdy nenaučila onomu přirozenému chování, kecnout si na zadeček tak, jako její sestry.

Když pak na návštěvě u kamarádky stála u mé židle bez chodítka, jednoduše udělala stejný pohyb, na který byla zvyklá.

Plnou parou a rovná jako svíčka se prudce opřela.

O vzduch.

Její pád šel tak rovnou na zátylek a nic ho nemohlo zbrzdit.

Byla to strašná rána.

Jen drobný výkřik a ticho.

Nehýbala se. Byla v bezvědomí.

Naprosto nikdo si nedokáže představit, co prožívá matka, která drží v náručí své dítě, o kterém v první chvíli ani netuší, jestli je mrtvé, nebo živé.

Nemůžete ani křičet, ani brečet. Bylo to strašné.

Do nemocnice jsem jela asi dvě stě, jela jsem v protisměru s rozsvícenými dálkovými světly a blikačkami s rukou na klaksonu.

Jen jsem pořád opakovala : „Bože prosím, neber mi ji“.

Většina místních řidičů okamžitě ví, že auto jedoucí takto Davídkovou ulicí dolů jednosměrkou jede do nemocnice.

Pochopil to i zvedač závory.

Upřímně, byla jsem rozhodnutá, závoru zbourat.

Alice se nehýbala.

Jediné co jsem, před tím, než jsem ji v jedné minutě zabalenou do deky dala do auta, stihla zjistit, bylo, že maličko dýchá.

Na dětské chirurgii mě vzali okamžitě, ani jsem se neptala.

Moc si toho ani nepamatuji.

Vzpomínám si ještě, že jsem měla dceru apatickou, ale už probranou v ruce, když si lékařka prohlížela její rentgenový snímek.

„Vaše holčička má frakturu lebky“

Poslední, co si po této větě pamatuji, byl nějaký hlas, který křičel:

„Proboha vezměte jí někdo to dítě“.

Probrala jsem se za pár minut.

Nikomu na světě bych nepřála tu obrovskou bezmoc.

Ten šílený strach, když se pak dítě nesmí určitou dobu ani trochu uhodit. Člověk do rána klečí u polštáři obložené postýlky a hlídá každý pohyb hlavičky. Má panickou hrůzu zavřít oči, aby jeho dítě nepřestalo dýchat.

Všichni, kdo se dnes ohání přirozeným úderem do hlavy mi z odpuštěním mohou trhnout nohou.

Nic nemůže být méně přirozené, než věc jako dětské chodítko, kde se dítě nenaučí padat vůbec!

A to je pořádku?

Proč se tohle toleruje, a obyčejná, prakticky trochu měkčí čepička, ve které dítě přece spadne a uhodí se, jen ne tolik, je takovým trnem v oku?

Proč lékařům nevadí mnohem závadnější „zabraňovače“ přirozeného vývoje?

Proč se nestaví proti nevhodným hračkám a dalším a dalším výrobkům, s nimiž dítě ztrácí kontakt s realitou, nebo nemá potřebné psychologické podněty?

Proč jim vadí něco, co v krajním případě může dítěti zachránit zdraví, případně život, viz rohy nábytku, radiátory a jiné ostré předměty, když pominu přímý náraz na beton?

Kdybych měla mít ještě dítě, koupila tu věc.

Oněch „nehorázných“  700,- bych obětovala.

Za ty minuty beznaděje, za bezesné noci a nepředstavitelný strach.

Za výčitky svědomí, kdy si člověk říká, co všechno měl a naopak neměl udělat.

Michaela

[sexy_author_bio]