Views: 7
Existují lidé, kteří jsouce skutečně třeba společensky značně v problému, fungují mnohdy se svým „darem“ od Boha mnohem víc v pohodě, než naopak ti, kdo jej nemají.
Přijde vám to nesrozumitelné?
Vysvětlím.
Zkuste si představit člověka, velice dobře společensky zavedeného, který má i dobré postavení a je všeobecně uznávaný.
Fakt, že trpí tourettovým syndromem, bere jako drobnost a více měně tuto skutečnost přehlíží, nevnímá ji, neřeší.
Máte objednanou konzultaci.
Je to odborník a vy jste nažhavení na každé jeho slovo.
Napochodujete do jeho kanceláře se vztyčenou pravicí.
Pán bodře vstane od stolu.
Následuje seznámení.
V momentě, když jste dořekli své jméno a hledíte na něho, on sebou smýkne vlevo, pak vpravo, jeho hlava uhne na opačnou stranu, sroluje se mu nos a on nečekaně mocně zachrochtá.
Z jeho přerývané věty a krátkého tance pochopíte, že řekl „posaďte se“.
Upozorňuji každého z vás, že zatímco tento člověk, je v naprosté pohodě, vy máte najednou tak obrovský problém, tak nepředstavitelný, že bych to nikomu nepřála.
Okamžitě se zlomíte v pase a rychlým pohybem si počnete zavazovat tkaničky.
S hlavou u země, přemýšlíte o jediném:
Tohle nedám, tohle nedám, tohle nedám…!
Chtěla jsem umřít, nechat se odvézt, nebo začít blábolit do telefonu imaginární rozhovor s matkou, která právě někde spadla ze skály a já tam prostě teď hned okamžitě musím.
Prchnout!
Hodina?
Tohle bude můj nestrašnější trapas, nejhorší faux pas v mém životě.
Odplížila jsem se do křesla s hlavou skloněnou, vlasy přes obličej, vypadala jsem jako ten vlasatý podivný tvor z Adamsovy rodiny.
„Takže, nějaké podklady jsem od vás“ …( shluk zvuků chrochtání, pán se chvilku zmítal na židli)…“dostal, takže v kostce“ (zachrochtání) „vím, s čím přicházíte“.
Ježišikriste, jestli se mě na něco zeptá, zkolabuju!
Už tak jsem k tomu měla blízko, protože ve snaze zadržet smích, který jsem ani náznakem neměla v úmyslu, ale prostě jeho záchvaty chodily pravidelně každou sekundu, jsem už notně přidušená byla.
Můj doprovod, Tomáš a jeho kamarád, na tom byli stejně.
Věděla jsem to, cítila, ale nemohla jsem se na ně podívat ani koutkem oka, protože to by byl konec pro všechny.
Uviděli by můj promodralý obličej a je vymalováno.
Nevím, co by ten muž udělal, kdybych začala výt, snažíce se si pomoci od toho zla, co člověku způsobuje jeho vlastní nedokonalost, neschopnost eliminovat něco jindy tak příjemného a žádaného – smích.
…..možná, řekla bych, při jeho zkušenostech a inteligenci…asi je zvyklý.
Asi se mu už něco podobného někdy stát muselo.
Nafackovala bych si, ale pochybuji, že by to mělo efekt.
Místo toho, jsem hypnotizovala tečky na koberci a snažila se myslet na něco žalostného…něco…nelžu vám, člověk nemá pod kontrolou sám sebe ani náznakem!
Napadlo mě, kdybych se prostě zvedla, dala si facku, a pak si sprostě vynadala, třeba bych to svedla na stejný model.
Řekl by si, chudinka ta je na tom bídně, ta se ještě k tomu tluče.
Upozorňuji, že pán byl v naprosté pohodě.
Ten, kdo má sto, a vícekrát větší problém vůbec vnímat, nebo se něco přiučit, ten, kdo si řeší, otázku taktu, pro koho je tohle zkouška jeho vlastní (ne)schopnosti se ovládat, ten kdo je slabý, je v tuto chvíli ten, který tímto postižením netrpí!
Čili, v zásadě jsem přišla na to, že jediná osoba, která byla po hodině konzultace zralá na lékaře, jsem byla já a můj doprovod.
Chtěla jsem tím říct, že obdobné handicapy, jsou mnohdy psychicky mnohem větší zátěží pro nás, kdo je nemáme.
Protože začít se smát, je to poslední, co člověk v té chvíli chce.
Jeho tělo, mozek, CNS má ale jiný názor.
Pěkný den všem!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů