Řidičák jsem si udělala hned v osmnácti letech. Byla jsem na sebe hrdá. Tedy prvních pár minut, kdy jsem testy udělala na sto procent. Jako jediná z celé třídy a jako jediná dívka z celé třídy. Technické otázky jsem udělala také, ale to už jsem do toho musela přidat brilantní šarm a smysl pro humor. Ze třídy jsem odcházela se vztyčenou hlavou a kochala se pohledy mužů, kteří si lámali hlavu, kde udělali chybu. 

Ještě, že jízdy, které jsem nezvládla, jsem dělala jako poslední.

Nejenom, že jsem málem nabourala do auta, jež stálo blbě na silnici, protože zrovna zásobovalo krámek se zeleninou, ale také jsem měla zaparkovat na parkovišti u Alberta. Já zaparkovala skoro přímo v Albertu.

Moje vtipná poznámka, že jsem si chtěla jen něco koupit tentokrát nezabrala.

A tak jsem za čtrnáct dní dělala jízdy znova. 

To už jsem musela i zacouvat. Zvládla jsem to a za chvíli mě řidičák hřál v kapse. Můj táta toho začal využívat a já ho vozila věčně z hospody. Nevadilo mi to. Baví mě řídit. Auto jsem si mohla půjčit, kdy jsem chtěla, ale stejně jsem chtěla svoje.

Prošla jsem snad všechny bazary, pročetla milion Annoncí, ale žádné se mi nějak nezamlouvalo. Chtěla jsem úplně obyčejné, malé autíčko, co mě nebude nijak moc mrzet, když ho někde ťuknu. Jen tak na rozježdění. Časem bych ho vyměnila za lepší.

Nakonec jsem si vybrala ojetý Renault Clio.

Řídilo se mi docela dobře a já už chtěla auto, než utratím všechny moje peníze. Byla bych toho schopna. Jelikož autům nerozumím, vzala jsem si s sebou kamaráda, který mě, jak se později ukázalo, asi nenáviděl.

Podle něj bylo auto v pořádku, a tak jsem pánovi vysolila na ruku peníze a odjela domů.

Tam jsem zjistila, že se mi zas tak moc nelíbí, ale co. Hlavně, že mám auto. Před domem jsem si ho vyluxovala a umyla a představovala jsem si, jak v něm ani nebudu kouřit. Div jsem si do něj nedala bačkory.

Jezdila jsem každou chvilku někam pryč a každého vozila na nákupy.

Pěšky jsem nechodila téměř vůbec.

Ten den jsem jela do Štětí  pro nějaký nesmysl měla jsem na železničním přejezdu červenou.

Zastavila jsem a najednou mi auto chcíplo. Myslela jsem si, že jsem rychle pustila spojku, a tak jsem se auto pokusila nastartovat znova.

Nic.

Zkusila jsem to asi po dvacáté, než jsem málem vytloukla baterku.

Za mnou se začala tvořit kolona, jako ve čtyři odpoledne u Muzea a já byla silně nervózní. 

Řidiči také.

Mnozí si mysleli, že když budou hodně hlasitě troubit, že to auto dřív nastartuju. Asi tak za deset minut jsem prostě zapla „blikačky“ a zapálila jsem si cigaretu.

Co budu dělat?

Chvíli jsem se chtěla rozbrečet a auto odtlačit přímo na přejezd a kochat se tím, jak ho vlak rozmačká na kousky.

Potom jsem si představovala, že v tom autě ještě ke všemu sedí ten milý usměvavý pán, který mi to auto prodal a vedle něho sedí protijedoucí řidič, co na mě před chvílí volal :“blbá krávo, co tady tak blbě stojíš!?“

Dobře, prát se nebudu, raději zvednu kapotu, aby to vypadalo, že nejsem tak tupá a nestojím tam schválně.

Musela jsem zavolat tátovi.

Přijel pro mě a odtáhli jsme auto do servisu.

Opravář mi sdělil, že je to čerpadlem .

Nádrž na benzin je plná písku, a prý to vypadá, že auto je po povodních.

Ruční brzda nebrzdí a spojka brzy odejde.

Oprava tak deset tisíc.

No tak to určitě.

Byla jsem přesvědčená, že čerpadlo seženu levněji. Ruční brzda není tak důležitá. Mám přece brzdy a stát v kopci nemusím nikdy.

Nechala jsem si spravit spojku a jala se shánět čerpadlo.

S klukama v Auto Kelly jsem si začala brzy tykat.

Chlápek, co mi auto prodával, mi nebral telefon a já neměla ani kupní smlouvu.

Tuhle maličkost jsem si, ale nechala pro sebe. Nemohla jsem jí totiž najít.  S autem jsem dojela před dům, ale nesměla jsem cestou zastavit. Pak bych to už nenastartovala.

Přes noc mi ho ukradli.

Několik hodin jsem strávila na policii. Auto bylo donedávna stále hlášené jako kradené.

Nedávno mi volali, že stojí někde v dílně v Chrášťanech u Prahy, a prý si ho můžu vyzvednout.

Někdo ho rozprodal na náhradní díly.

Jupííí našla jsem kostru mého auta!!

Asi si ho vezmu na záda odnesu před barák.

Tak ať si ho nechají.

Nejspíš mi nebylo souzeno.

Třeba by se mi v něm něco stalo. Dál jezdím autem rodičů. Neutrácím za benzin a nepřemýšlím, že bych si koupila další auto.

Procházka mi taky neuškodí a MHD  mi nevadí .

Ale až se jednou rozhodnu, že si pořídím další auto, rozhodně už nebudu tak hloupá. 

Pavla (Noha)

[sexy_author_bio]