Views: 8
Chtěla jsem vám dneska něco vyprávět, ale musím to udělat až zítra, protože nemohu riskovat. Pak už to bude jedno, což tutově pochopíte.
Zítra.
A tak jsem zvolila jinou ranní kávu.
Také bude zamilovaná, protože všechno je dneska o tom.
Totiž, vedle toho, že jsem přemýšlela o lásce a Valentýnovi a neshledala na něm nic špatného, jsem si také zavzpomínala.
Ale ne na bývalé lásky, byť jsem ráda, že byly, protože ono je pokaždé lepší, jak říká klasik, lásku ztratit, než neprožít, ale spíš na její formy, které jsem kdy viděla. A zažila.
A uvědomila jsem si, že člověk se na ni byť jen dívá hrozně rád.
Přistihla jsem se, že když vidím zamilované lidi, třeba jak se drží za ruku, nebo tak, že mi to zvedne náladu. Člověk jde, kouká, přitrouble se usmívá, ale je mu pěkně.
Vzpomněla jsem si na svoji babičku s dědečkem od prvního tatínka.
Jezdila jsem za nimi do Sběře. Taková maličká vesnička, kde měli baráček a trávili tady vždycky čas od jara až do podzima.
Byli spolu snad sto let 
Babička byla dědečkova první láska a on její také.
Pak se vzali a … to není důležité.
Co si vybavuji, je ten hrozně pěkný vztah, který spolu měli i když byli už staří.
Dědeček jí nikdy nezapomněl třeba i jen popřát dobré dobré ráno, pochválit oběd, vzít kýbl s hadrem… drobnosti.
Ona šla třeba kolem něho a jen tak ho pohladila.
Zdá se to banální, ale evidentně to něco znamená, když si to pomatuji už od doby, když jsem byla dítě.
Už tehdy se mi to strašně líbilo.
Vždycky jsem si říkala, když jsem se dívala, jak spolu venku sedí, že to je zajímavé, že si stále mají o čem povídat.
Říkal jí Andulko. Tak hezky se na ni díval. A ona zase na něho. Často se drželi za ruku…
Babička bývala služka, když jí dědeček poznal. On byl úředník.
Byla maličká.
Taková rozkošná, mi připadala. Když chodila, byla jako kachnička. Kolíbala se. Ale byla moc hezká.
A dědeček musel být zamlada moc pěkný člověk.
Soudila jsem to podle toho, že byl vlastně strašně hezký, i když byl starý. Měl nádherný úsměv a krásné velké hnědé oči.
Babička měla takové červené tváře a celý obličej měla, jakoby se smál, i když se nesmála.
Když nebyli ve Sběři, jezdila jsem za nimi na Vinohrady.
Pekla to nejúžasnější cukroví na světě.
S dědečkem byla ohromná legrace. Měl pořád dobrou náladu.
Strašně ráda na ně vzpomínám.
Vlastně si uvědomuji, že obě moje babičky a dědečkové, vlastně všechny tři, když přiberu ještě ty od druhého tatínka, byli moc fajn.
Ale proč to vyprávím?
Protože když tahle babička Stiborová (s tím jménem jsem žila do šesti let) zemřela, dědeček ji přežil o pár měsíců.
A já myslím, že to tak bylo dobře.
Nebylo by to ono a já bych mu to nepřála ani o kousek déle.
Byli krásní, když byli spolu, ale jeden bez druhého …to by bylo už smutné.
Jednou bych chtěla mít tak hezké stáří, tak moc plné citu a souznění jako oni.
Když tak nad tím dumám, viděla jsem spoustu lásky a něhy už v dětství.
A jsem ráda.
Alespoň umím tyhle věci pojmenovat a poznat, když jsou. Když se dějí.
Mějte hezký, zamilovaný a milý den.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů