Views: 18
A já se prosím divím, že jsem orvaná jako mladý jetel. Ještěže nepatřím ke slabším kusům, a že přírodním výběrem někdo nahoře zhodnotil, že má genetická výbava bude v potravním řetězci ještě něco platná.
Johanka vám to asi ještě napíše v nějaké ranní kávě sama, až se zastaví a zjistí čí je, jak se jmenuje, kde je levá a kde pravá, a až jí přestane bolet hlava a přestane usínat ve stoje, ale poslední dny jsou výživné.
Tomáš by mohl sepsat rovnou thriller, protože jeho týden, ještě neskončil a už to vypadá, že skončí on na uzavřeném oddělení.
Prozatím to neodnesl žádný smrtelník, byť se k tomu schyluje, ale jen jeho telefon, kterým, po té, co se podesíté zasekl, vyhloubil díru do zdi. Přesto mu zůstal humor a schopnost se zasmát na vlastní adresu. (Myšleno Tomovi. Tomu telefonu už nezbyl ani obvůdek.
)
Vypadám jako borůvka.
Tolik mám modřin a podlitin a štěnic od nošení nejrůznějších břemen v rámci stěhování.
Ještě nevím, co udělám s tou hromadou knih, které jsem sem, do Kerska přestěhovala, a z nichž se nemíním zbavit ani jedné.
Johanky pokoj do teď – je právě 23:02 – vypadal více jako sklad charity, než zázemí mladé dívky a naše vrchní část domu připomíná vatikánský archív víc, než pracovnu a ložnici.
Před chvílí jsem Johance poskládala věci do skříní, protože mi to ubohé dítě bylo líto budit. Upadla do bezvědomí, čemuž se nedivím.
Naopak se divím poslední dobou mnoha jiným věcem.
Ač je moje dítě na konci deváté třídy a po prázdninách nastupuje na Krupkovo náměstí do školy, přestože jde o deváťáky, rozhodli se kantoři na ZŠ, že podrobí své končící žáky doslova tantalovým mukám a jedou jeden test za druhým.
Přípravy na testy řeší moje dítě do tří hodin do rána, vystresované tím, že pokud testy neprojde, neprojde devátou třídou.
Před tím absolvovala několikastránkovou prezentaci, kterou dělala týden, do toho balila a v deset večer mastila v Praze do internetové kavárny hotovou práci vytisknout.
Práce jí nebyla uznána, neb měla mít dvě kopie.
Nic proti, ale když jí to učitel říká stojíce dva metry od kopírky, přijde mi to poněkud brutální.
Mlčím, vím, že nemám doma lumena.
Přesto, jako matka musím protestovat, když přihlédnu k tomu, že to ta holka zpracovávala několik dní a nocí, kolik nad tím strávila času, a jak je ta práce ve finále čtivá a pěkná.
Pan učitel ji zřejmě ani nečetl. No, nebyla ve dvou kopiích.
Následkem toho má sníženou známku na konci roku.
Dále se nám nepovedlo uvést v platnost omluvenku, z rodinných důvodů, když se balilo a psala prezentace, takže jsme ke konci roku vyfasovaly ještě důtku, snad ne dvojku z chování.
Na další test se učíme, při čemž je nutné, aby Johanka vstávala v pět ráno, aby se dostalas včas do školy.
Naštěstí včera usnula odpoledne, když jsme se vrátily z jiného testu, který probíhal na nové škole a byl rozřazovací z AJ a po něm byla burza učebnic tamtéž.
Napsala jsem uctivou žádost o uvolnění Johany z poslední hodiny ve 13:15, protože jsem nevěděla, jak moc zasekaná bude cesta do Dejvic na Krupkovo náměstí.
Učitel jí se slovy, že na ní nemá čas, když se hlásila, že už musí jít, uvolnil až ve 13:30, což znamenalo urvat si motor, abychom na test přijely včas.
Udělala ho!!! 
Z testu a burzy jsme cestovaly na Ládví, do knihovny nechat udělat OpedCard a do fotolabu, nechat Johu vyfotit…
Nevím, jestli se lze divit, že při parkování u knihovny kvůli oné OpenCard, jsem poněkud pozapomněla, že zadní dveře se centrálem nezamknou, neb je tam někde chybka, kterou nemám čas nechat odstranit.
U pultíku v knihovně, jsme formulář přepisovaly čtyřikrát.
A teď doje i na dobré Anděly.
Nejenže pán měl svatou trpělivost s uštvanou blondýnou a její usínající dcerou, která zapomínala i vlastní jméno, ale ochotně to napočtvrté vyplnil sám, protože jsme zjistily, že jsme nechaly v autě Johanky občanský průkaz.
Nechala jsem ji tam s pánem a běžela zpět pro její kabelku.
Cestou mě napadlo, že přeparkuji blíž ke knihovně.
Bylo ještě nutné zavolat Tomovi, který se nacházel na Černém mostě na pobočce O2.
Zjistila jsem, že nemám telefon.
Došlo mi, že jsem nezavřela ty zadní dveře.
V autě nebyl.
Došlo mi, že mi ho někdo ukradl.
Odevzdaně jsem přeparkovala, neschopná se soustředit na to, co budu vlastně dělat a co mám mám řešit dřív.
Johanka mezi tím odešla pro fotky, co už byly hotové.
Připlížila jsem se zpět do knihovny.
Za pultem se usmíval trpělivý pán.
„Nechaly jste tu mobily. Obě dvě“
Dostal ode mě všechna jména svatých, která si pamatuji. Některé svaté jsem i přimyslela. Přidala jsem rytíře na bílém koni a nazvala toho hocha svou životní láskou.
Nato přilítla Johanka, že nemá telefon.
Po vysvětlení přidala i ona pánovi jména všech svatých.
„Vzal bych si tu občanku, ať to můžeme dokončit“, pravil skromně s tím, že paní vedoucí by stejně telefonovala na kontakty v mobilech, aby nález hlásila, a že to vlastně ne on, ale ona je hnedka uložila, aby je někdo nevzal.
Chtěla jsem jí dát pusu, ale říkala, že to není nutné, že lidé si mají pomáhat.
Miluji tu paní.
Onu občanku jsem zapomněla vzít, když jsem v tom autě zkolabovala, že mi ukradli telefon.
Dala jsem Johance klíčky, ať jde pro tu kabelku.
Neřekla jsem jí ovšem, že jsem mezi tím přeparkovala.
Dvacet minut jsem jí hledala, a pak jsem se vrátila do knihovny.
Pán už neřešil, jen soucitně přihlížel.
Téměř ve stejnou chvíli přiletěla vystresovaná Johanka s tím, že nám někdo ukradl auto.
Moje vysvětlení nekomentovala, mlčky odešla pro tu kabelku.
Zeptala jsem se paní vedoucí, zdali tam někde nemají automat na neuroly nebo heroin.
Měli jen na čokoládu, ale byla dobrá.
Hluboká poklona zaměstnancům Městské knihovny v Praze 8.
Nechápu, že ta Open Card je nakonec objednaná.
Před odjezdem jsme si s Johankou sedly na betonový rantl poblíž auta a daly si tu čokoládu.
Masitý cikán v audině, který tu stál a nabyl přesvědčení, že nás ohromí Rytmusem puštěným na plné pecky a rozpohybováním 80ti litrů sádla na svém těle, nás již nechal zcela chladnými.
Nehlo to s námi ani tehdy, když z Rytmuse a jeho vulgární diskošky přeladil na „čobale romale“, nebo co to bylo, a ani když se k němu přidal stejně „přitažlivě mastný“ kamarád omotaný tunou řetězů z kočičího zlata.
Odjely jsme.
Na dálnici byla kolona tak výživná, že po pěti kilometrech hlásila kontrolka teplotu vody v chladiči 110 stupňů.
Zapnula jsem topení.
V autě jsme měly rázem asi tak 60°.
Teplota vody klesla.
Na desátém kilometru se to rozjelo.
Dorazily jsme, snědly jsme celého melouna a moje dcera upadla do bezvědomí.
Já ležela dobrých dvacet minut na zahradě, a pak jsem jí složila tu skříň.
V tuhle chvíli už Johanka nespí.
Učí se lineární rovnice na další test. Čtrnáct dnů před koncem deváté třídy!
Jsou věci, které nechápu.
Na druhé straně ale děkuji za neuvěřitelný den, který k mému úžasu dopadl relativně dobře, protože s pomocí andělů lidských i skutečných, jsme ho ve zdraví přežily.
A to byl v řadě pátý podobně probíhající den. V tuhle chvíli člověk ocení, když uléhá a něčí rameno je tady místo polštáře. 
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
0 Komentářů