Pojala jsem bohulibou myšlenku, že tuto zimu spasím celou svou rodinou domácí zásobou vitamínu C v podobě šípkového čaje. Děti přinesly statečně celý kyblík rudých plodů, jelikož jsou vycepovány od babičky. Ta na šípkový zázrak nedá dopustit a vyhání děti na stráň každé září, kdykoliv se u ní vyskytnou na návštěvě. 

Vysypala jsem šípky na velký plech a šoupla k topení.

Babí léto je zatím ve své vyvedenější polovici a tak se nám radiátory zatím moc nepředřou. I proto jsem několikrát za den šípky vždy cvičně prohrábla, aby lépe schnuly, a abych také včas odhalila případnou plíseň.

Hmyz už se venku poslušně ukládá ke spánku a tak jsem těch několik octomilek, které se vždy zatřepetaly, když jsem hrkla s pekáčem, brala jako roztomilou připomínku letních měsíců. Za několik dní se s roztomilých jedinců stalo otravné mračno, které se zvedlo vždy jak černý závoj, kdykoliv jsem kolem šípků prošla.

Dokud seděly na šípcích, ještě se to dalo.

Běda, pokud jsme si k televizi do obýváku přinesli něco na zub. Dřív než mé rty bylo vždy na soustu minimálně patnáct okřídlených průzkumníků. Plašit ochutnávače zběsilým plácáním rukama sice zabíralo, ale jako zvyk se mi to nelíbilo a kazilo mi to požitek z jídla. O romantice večerního posezení ani nemluvě.

Větší peklo nastalo nad sklenkou červeného vína.

Než jsme degustačně pováleli portugal na patře, už jsme měli v každé sklence minimálně deset utopenců. S tím se musí něco dělat.

Z paměti se mi vynořila vzpomínka, jak jsem kdysi zcela náhodou vymlátila celou populaci octomilek v našem bytě. Po jedné opravdu splašené oslavě zůstalo v manželově sklence trochu nedopito.

Redbull s Johnie Walkerem se ukázal být smrtícím koktejlem.

A to minimálně jedna složka tohohle pití prý „dává kříííídla.“ Asi už jich měly moc. Nicméně jsem vzala energetický drink, whisky a namíchala HuHu koktejl. Holt už to nebyla stejná značka, ale, proboha, snad netrávím profesionálního degustátora ale banánovou mušku.

Hmmm. Zřejmě se muškám alkoholičkám za ty generace vyvinul smysl pro dobré pití.

Do rána tam plavaly jen tři, do včera přibyla čtvrtá. To jistě chápete, že v populaci čítající několik stovek jedinců je prostě směšné.

Na internetu je spousta báječných informacích o postřicích a insekticidech, které zaručeně vyhubí ledasco. Bohužel i následného poživatele šípkového čaje.

Nejbezpečnější a nejekologičtější z hlediska potravin byla rada: „Vyhoďte všechny napadené potraviny.“

Večer jsme si otevřeli víno.

Než jsem nakrájela sýry k zakousnutí na talířek, lapalo asi třicet octomilek andělíčky v mojí sklence. „No archív těm mrchám nalívat nebudu.“

Tramín jsme si sobecky ponechali, ale hned ráno jsem jim načala veltlín a nabídla ve sklence na stopce…..aby iluze byla dokonalá. I přestože jsem ho považovala za solidní výběr a kvalitní ročník, octomilky jsem nepřesvědčila.

Alespoň pět z nich jsem připravila o život.

I když už by těm banánovým mouchám mohlo být celkem jasné, že jim zkrátka jdu po krku, ráno se mi opět chechtaly do obličeje. Podařilo se jim totiž promptně nahradit mrtvé soudružky novými jedinci a dokonce tyto počty překonat mnohonásobně.

Asi bych se měla k držiteli Nobelovy ceny chovat uctivěji a ne ho trávit alkoholem sporné kvality. Jasně, že Nobelovku nezískal tenhle nadmíru obtížný hmyz, ale Thomas Morgan. Ten by se ovšem bez banánové mušky tohohle ocenění nedožil.

Octomilka má totiž velmi krátký generační interval.

Od vajíčka po dospělého jedince to stihne za něco víc než týden. Navíc má jen čtyři chromozomy, je nenáročná na chov a vyskytuje se prakticky všude. Co lepšího si představit, pokud chcete zkoumat genetiku.

Díky téhle nenápadné zato nápadně otravné mouše dal pan Morgan světu zjištění, že nositeli genetické informace jsou chromozomy.

Že každý má své místo, pořadí a tvoří mezi sebou vazby. A taky, že zapomenout nahnilé jablko na míse nebo nevymýt koš, rovná se pozvánce k divokému nájezdu populace octomilek.

Ne, na to nepřišel Thomas Morgan, to vědělo lidstvo ještě před ním a bez něj.

Jelikož šípky stále neschly tak, jak bych si představovala, hodila jsem je prosušit do rozpálené trouby po štrúdlu a překvapený zbytek tlupy jsem navoněla insekticidem z drogerie.

Jak prosté, Watsone.

Vychutnávám si portské a pohled na několik zbylých mušek, které si pomalu ale jistě plavou pro smrt v druhé sklence.

Ale aby neřekly, naliju si ještě jednu, na jejich počest a přínos lidstvu.

Dík, holky.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]