Původně jsem myslela, že bude tohle jenom ranní káva a ranní káva, že bude článek ve vydání, ale nakonec jsem byla ještě s Ječmínekm fotit, protože to se nedalo, jaké bylo krásné teplo a pak jsem se ještě přestala kontrolovat v obchodě u regálu pro zahradníky a je z toho megačlánek, protože mám o milion myšlenek víc…

…kdesi v diskuzi jsem zmínila, jak neuvěřitelně šťastný je člověk v přírodě, a mezi zvířaty.

Zvlášť, když mám srovnání, což už jsem říkala mnohokrát. Jako kovaný Pražák, který sice v paneláku nevyrostl a nežil, ale jinak je velkoměstem odkojen, jsem se tohohle přesunu na vesnici bála.

Já ho dokonce odkládala.

Když Tomáš čas od času v Praze říkal, že jednou budeme třeba bydlet tady, říkala jsem si, „joooo jednou, až budu důchodec a bude mi jedno, že nejsem v milované Praze, možná a kdo ví, co bude“.

Co bylo, a jak rychle, víte sami a byli jste u toho, jak rychle „pámbu“ mění.

Po dvou letech tady, bychom už neměnili my.

V životě jsem neměla možnost pozorovat každý den tak překrásný západ slunce v přírodě ani tak výrazné hry světel a barev.

Nikdy jsem nebyla tak natěšená, až ráno v stanu a podívám se z okna, kde je ta dálava a les prostě pokaždé v jiném obleku, s jiným nasvícením, atmosférou…

Je to neuvěřitelně léčivé, dobíjející a je do balzám na duši.

Nepatřím k těm, kdo by nutně k životu potřebovali komfortní vybavení, je mi celkem jedno, že od topení dřevem se práší, nevadí mi, že Ječmen se rozhodně v tom největším sajrajtu, že nutně potřebuje ven, aby se za minutu, když proběhne bahnem rozmyslel a nacupal zpět.

Nevadí mi soustavné uklízení po ptáčcích, po psovi…

Jsem smířená s neustálým vytíráním, luxováním, otíráním a oheň v kamnech, udržuji neskutečně ráda.

Mě neobtěžuje hlídat, aby nevyhaslo a stokrát za den vzít do ruky lopatku a smetáček.

Mě to léčí!

Od všeho.

Je to přirozený život, v přirozeném prostředí, s přirozenou činností prověřenou staletími.

Chodí sem celá kavalkáda ptáčků v zimě jíst, v létě do jezírka pít.

Chodí tu lišky a jsou krásné i nesmírně chytré. (chystám článek)

Létají tu netopýři, kteří mě fascinují (nedávno jsme se o nich bavili a chystám článek)

Je tu početné stádo muflonů, které vodí paní muflonová. Mufloni to totiž tak mají. Jejich vůdčí osobností je muflonka, která pozorně hlídá a ten post si musí zasloužit. (chystám článek)

Pohled na to majestátní stádo je neskutečný.

Člověk je na jedné straně potěšen vším, co má tu čest vidět, na straně druhé, se stává rok od roku pokornější, menší, nenápadnější a čím dál víc, než na lidských, společenských tématech, se mu dostává do popředí starost o každý strom, půdu, úrodu, vzduch, vodu…

Docela automaticky přestanete v době sucha zalévat zahradu, vnímáte každou naplněnou sklenici, ale na pole donesete plný lavor vody pro zvěř.

Změníte se.

Změníte pořadí důležitých věcí. Své zájmy, směr myšlenek…

Pozměníte a otočíte pohled k jiným hodnotám. Ke kráse, které je všude kolem tolik, stačí se dívat, k životu, ke kterému máte tak hodně blízko.

Každý kus salátu má svou historii, jíž jste nedílnou součástí, protože jste ho viděli růst.

Každá okurka, cibule, mrkev … každá květina, které už netrháte do vázy, protože … proč vlastně?

Mnohem víc a hlavně mnohem vědoměji žijete.

Mnohem zdravěji a mnohem zodpovědněji.

Člověk není nic jiného, než jeden ze savců na téhle planetě. 

Ale jediný, který povýšil smrt nad touhu po životě.

… jediný, který namísto soužití, zvolil vlastní izolaci a prázdno v duši vyplnil prázdem v mysli. 

Původně jsem jela pro veku Tomovi na chlebíčky k výročí a pro ovoce Momovi, ale v Sadské vytvořili tři stojany pro zahrádkáře.

A mě tenhle akt nejen zdržel o půlhodiny, ale dostihlo mě jaro.

A tohle je výsledek.

Takže mám papriky, fazole, sazečku (bohužel neměli červenou), mrkev, kopr, pórek, ředkvičky, okurky, lichořeřišnici, petržel, hromady kytiček k jezírku, slunečnice, kosatce…a děsnej elán!

Rajčatový cherry prales a slintání do vody k jeho zalévání míním zopakovat, protože se to mimořádně ujalo, což jste loni viděli.

Mimochodem, ještě mám ve sklípku jednu sklenici rajského protlaku. (Mirabelko, je úchvatný a ta rajská z něho, bez jediného kousku chemie, je neopakovatelná).

Celou zimu poctivě sypu popel ze spáleného dřeva na záhon, což je velmi dobré hnojení.

Na podzim jsem ryla jako vzteklá – ale ráda, protože to dělám pro sebe – pro nás.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]