Ano, povedlo se mi, jak jsem zmínila v diskuzi, a jak jsem avizovala nedávno, včera projít rourou. A musela jsem dát Tomovi zapravdu. Totiž, zatímco jsem byla za vámi v Brně, on se rourou na druhou stranu vydal. Tady jsem se o ní zmínila, i o tom, že jsme tam „na druhé straně“ ještě nikdy nebyli a Tomáš jako správný průzkumník se tam, vydal dřív.

Když jsem se včera vrátila z Brna, vyprávěl, že se mu tam nelíbilo. Líčil, že i po cestě zpět se mu neudělalo dobře, což přičetl únavě.

Já tam byla včera, když jsem zanechala kultivace rybízových keřů.

Vzala jsem i Ječmu, kterého jsem se tam právě tehdy, když jsem vám o rouře psala, bála vzít skrz, protože jsem nevěděla, co tam čeká, a protože on jde pokaždé první.

Od Tomáše jsem už věděla, že ho prvního pustit můžu.

K rouře jsme dojeli na kole. Tedy já, Ječmenovi to furt moc nejde.

Nebála jsem se jít rourou a přišlo mi to i dobrodružné, takové plné napětí, ale to vám je tam na druhé straně tak zvláštní les, že byl Tomáš hodně při zemi, když líčil svoje pocity.

OBRÁZKY JSOU ZVĚTŠOVACÍ

Jak je mi tady na našem konci roury dobře, tak mi tam bylo strašně úzko až pak i fyzicky špatně.

A myslím, že to není tím, že je ten les neudržovaný. To jsou části lesa tady kolikrát taky a je to jiné.

Ta energie je tam divná.  Je jiná a zcela zjevně tak odlišná, že by to musel cítit i úplný špalek.

Zdržela jsem se tam dlouho, protože jsem chtěla přijít na to, čím to je, že tam mám strach, že mi je nevolno, že se mi blbě dýchá (ale fakt, ne jako obrazně) že mám úplně mrtvolný pocit čehosi negativního, nepřátelského, až bych řekla i nebezpečného nebo zlého.

Je to obrovský rozdíl.

Takový, že jsem si řekla, že vám o tom povím.

Vlezete do roury v nějakém prostředí, kde je energeticky přívětivo, kde je vám dobře, prostě jako v lese a projdete na druhou stranu a úplně všechno je úplně jinak.

Tak silně, že jsem nečekala, že je tohle možné.

Dokonce tam skoro nezpívají ani ptáci!!

Dost těžko to umím popsat, ale přišlo mi, že to je jako mrtvá a živá strana, nebo jako odvrácená, temná strana téhož.

Je to stejný biotop, stejná lokalita, jen je to o několik metrů jinde, a přesto je to v každém ohledu, ať už pocitově, nebo skutečně fyzicky naprosto jiné.

Vydržela jsem to asi hodinu a byla bych i méně, ale ztratil se mi tam Ječma.

Stála jsem na poli a hledala jsem ho a volala dobrých tak asi patnáct minut.

Nakonec přiběhl a byl vystrašený!

Nevím, kde tam byl a taky to mohlo tím, že tam to tak neznal, nebo se mohl klidně i bát, že se ztratil, ale přiběhl rovnou ke mně a zjevně byl rád, že mě vidí.

Normálně, když se někde vzdálí a člověk ho přivolá, tak se tváří provinile a ani moc se k člověku nehrne, protože ví, že dostane vynadáno.

Tentokrát mi přišlo, že mu to je úplně jedno, jestli mu vynadám, byl úplně ve smyku, takže jsem mu ani nevynadala, když jsem viděla, jak je vystresovaný.

Rourou na druhou stranu doslova prosvištěl.

A mě pak došlo, že když jsme šli tam, že šel sice první, ale neustále se vracel.

Vždycky vylezl na druhé straně a vrátil se ke mně, která jsem šla pomaleji, protože roura je vlnovatá a taky je tam voda, takže jsem šla z roztaženýma nohama a to chvíli trvá.

Teď když nad přemýšlím, mám dojem, že jako čekal, jestli si to nerozmyslím. Vlastně se mu tam ani nechtělo.

Nějaké fotky jsem tam udělala.

Když jsem prolezla tadyhle…

…narazila jsem na takový rozbořený plůtek, nebo spíš kousek plůtku a přišlo mi to zajímavé a fotila jsem si to.

Na tomhle místě se mi udělalo v ten moment špatně.

Fyzicky blbě, na omdlení.

Zase taková partyzánka nejsem, takže to už jsem Ječmu zavolala (držel se mě jako klíště teď už) a pádili jsme pryč.

Nevím, čím to je, nevím co tam je, ale rozhodně to není nic moc dobrého. Tím jsem si jistá.

Už tam nepůjdu.

Dokonce mě z toho bolí břicho (takový ten pocit, jak vás kousne u žaludku) ještě teď, když si na to vzpomenu.

Třeba mi to časem dojde, co tam je. Každopádně je TO jenom na druhé straně roury.

A to jsem ráda.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]