I přesto, že se letošní houbařská sezóna oproti předpokladům nakonec rozjela, je znát na každém kroku, že příroda je jaksi vychýlená. Minulý týden jsem vyrazila zase za houbami. No, byl jich celý košík a několik lidí si nevěříc nechalo ukázat úlovek, protože sami doposud štěstí moc neměli. Jenže za tenhle košík jsem se trochu styděla. 

Byl plný suchohřibů.

Což o to, houba je to dobrá, mám je moc ráda. Že bych však nenašla v lese nic jiného, ani růžovečku ani babku jednu jedinou, to se mi nestalo snad ještě nikdy.

Nějakých šest sedm druhů dotáhneme domů i za sucha.

To mne přivedlo k nápadu, že bychom se měli z letošní sezóny poučit a rozšířit si obzory o některý další druh, který roste, když nic jiného ne.

Že je klima extrémní, rozhodla jsem se také nebýt při zdi a z atlasu jsem vybrala tu nejodpornější houbičku, kterou jsem tam našla.

Lakovka ametystová.

Normálně podobné divnohouby očekáváte spíš v bláznivém americkém animáku nebo coby modelínové výtvory dětí.

Zavání psychedelickým výletem do vašeho nevědomí a už jen pohled na ně mne ještě do nedávna nutil instinktivně nutit děti obcházet lakovky obloukem a nejlépe ani nesahat.

Rozkaz zněl tentokrát jasně: neobcházet, sbírat.

Nebojte, šla jsem na to fikaně. Autora atlasu jsem pořádně projela googlem, takže vím, že se dodnes  těší pevnému zdraví a nadále pracuje v mykologické společnosti.

To může sice znamenat, že houby v lese jen očumuje, ale stejně tak, že se v nich fakt vyzná. Pro jistotu jsem  nagooglila ještě lakovku.

Krom toho, že má mít 2-5cm sklenutý klobouk, brzy na středu vtlačený, plochý, hladký…..bla bla bla, je výborná do polévek a možná záměna je pouze s jinými jedlými druhy lakovek.

Paráda.

O tom, že mám zakrnělý pud sebezáchovy, nesvědčí jen touha ochutnat fialovou ingredienci z kuchyně malé čarodějnice, ale i incident, kdy ke mně v lese přiskočil Ukrajinec s nožem namířeným proti mně.

Normálně bych ho měla utlouct košíkem, vzít děti na ramena a mazat z lesa hodně rychle a daleko.

Jenže on v té ruce kromě nože ještě držel holubinku a po chvíli jsem pochopila, že žádá rady, které sbírat a které ne.

Po palici nedostal.

Vyházela jsem mu několik fakt divných prašivek, vychválila klouzky a identifikovala ryzce.

Když jsme se vydali směrem odkud přišel, protože jsem na ryzce dostala fakt chuť, tak nějak mi to začalo teprve docházet, že bych mohla být obezřetnější.

A pak jsme je našli.

OBRÁZEK SE PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠÍ

Na fialových anorektických nožičkách vykukovaly mezi zetlenými větvemi lakovky. Zdály se jak namalované, protože jejich vizáž nepřipomínala nic přírodního.

Oštípali jsme rychle kloboučky.

Třeň je totiž tuhý. Podle vůně připomínaly hlívu a podobné druhy hub. A stejně tak by jim to slušelo v octové nálevu.

I přestože byl úlovek toho dne celkem pestrý a mezi suchohřiby byly klouzky, ryzce, kozáci, růžovky a nakonec i křemeňák, kloboučky lakovek dodávaly směsici hub veselejšího výrazu.

Po cestě domů synek fňukal, že on polívku s lakovkama nechce.

 „Jiříčku, přeci nevyměknem, podívej, jak jsou krásné,“ nechtěla jsem couvnout.

Doma jsem nachytala všechny tři děti nad košíkem s atlasem hub v ruce.

 „No dobře, věříme ti,“ pronesla dcera tónem předsedy rady bezpečnosti OSN a zapluly do pokojíčku.

V polívce ze zeleného květáku byla fialová lakovka opravdu efektivní.

Vítejte přátelé z kosmu.

Pořádat halloweenskou party, byla by naprosto stylová.

Příště jí chci zkusit použít do jídla, kam jindy kupuji například hlívu.

Dalšího hnusáka přidat do sbírky letos neplánuji a pevně věřím, že příští sezona bude méně napínavá, abych nemusela v atlase hub zase losovat, copak sebereme příště.

I když tenhle tip nebyl vůbec špatný sic na pohled odporný.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]