Už cestou na Karlovy Vary, které jsme měli v plánu rovněž navštívit, jsme věděli, kde a kým náš poslední den dovolené ukončíme. Krátce se v článku zastavím i ve Varech, protože navzdory většinovému zalidnění zcela jinou národností, je to město překrásné, a co do české menšiny obydlené velmi příjemnými, ochotnými a vřelými lidmi. Možná je to těmi prameny, které jsou také vřelé…

VŠECHNY OBRÁZKY V ČLÁNKU SE PO KLIKNUTÍ NA OBRÁZEK ZVĚTŠÍ

Mínila jsem zde ochutnat co nejvíce různých tekutých darů země, aby mi zdraví takto nabyté vydrželo co nejdéle.

Hned u prvního jsme ovšem zjistili, že nemáme jaksi z čeho sosat.

Při pohledu na houf Rusů, kteří hltali pramen všemi otvory těla, s jasným cílem nikdy nezemřít, mě napadlo, jestli se dá karlovarské vřídlo vycucat do sucha.

Tomáš mě uklidňoval, že nedá a vyhledali jsme spolu stánek, kde prodávali porcelánová pítka.

„Jak se řekne rusky nádobka na minerální vodu?“, pravil Tomáš, když jsme docházeli ke stánku, od kterého se ozýval několikahlasně slovanský přízvuk, který mě osobně připomíná řeč člověka, který si nastrkal do pusy kilo montážní pěny.

Pán u stánku byl ale očividně šťastný, že slyší mateřštinu a byl by si povídal až do večera.

Koupili jsme si jeden pohárek dohromady, aby nám zbylo na cestu zpět a zamířili k pramenům na skvostné kolonádě.

U sedmého pramene se nám začalo dělat nevolno od žaludku a na čele se nám objevily hrudky soli.

„Zvolníme, ještě pět set metrů a budou z nás solné sloupy“, varovala jsem Toma a zapluli jsme do malé restauračky.

Velice milá obsluha, která za češtinu přihodí i malé pivko zdarma, báječný steak a působivý interiér.

U hotelu Thermal je krásný park, kde se prochází mnoho „domácích cizinců“ v šusťákových soupravách a lze potkat i našince s nákupními taškami.

A pán!

Pán, na kterého ráda vzpomínám, a který ve mně probudil cosi z dětství.

Vzpomněla jsem si na dobu, když jsem jako čtyřletá na Staroměstkém náměstí v Praze s babičkou „krmila holoubky“. Jedli mi z ruky, bylo jich mnoho, vrkali a každý měl trochu jinou barvu. Byli duhoví, lesklí a mě doslova fascinovali. Myslím, že odtud se datuje moje láska k ptákům, která stále trvá.

A tady „u vodotrysku“ to bylo strašně pěkné.

Moc se mi tohle vřídlo líbilo. Krásně voní a voda je teplá a živá. Člověk vnímá tu sílu přírody a nádheru, i moc kterou nám tady Zěmě nechává prohlédnout.

„…by mě zajímalo, kolik lidí si tady v tuhle chvíli uvědomuje, že stojí nad tektonicky aktivním zlomem, a že to co tady vidí, je nahoru hnáno reálným magmatem“, pronesl Tomáš. Chvíli jsem zírala a překládala si ten vědecký citát v hlavě.

Pak jsem ho pár vteřin podezírala, že vycunul Wikipedii, a pak jsem prostě hrdě usoudila, „že je tak chytrej“. Vrhla jsem na něho navlhlý pohled a pokračovali jsme.

Byla to nádherná procházka po městě, jehož kořeny sahají až do roku 1350.

Do časů, kdy zde král karel IV. při lovecké výpravě spadl do kaluže, která ho udivila tím, že byla horká.

Možná si i loknul, protože zakrátko zde zakložil Horké Lázně u Lokte, které až později dostaly název Karlovy Vary.

Čtrnáctého srpna  1370 pak  Karel IV., uděluje lázním městská práva stejná jako v Lokti.

A právě na Loket jsme vyrazili z Karlových Varů.

Loket a živé právo útrpné

Nikdy by mě nenapadlo, jak je krásný tenhle románský hrad a městečko, jehož kořeny sahají ještě hluboko před 13. století, kdy byl hrad postaven jako opora pro krále Václava I.

Dlouho patřilo okolí hradu i léna k němu přilehlá, Šlikům.

I Loket se pokoušeli dobýt Husité celkem třikrát v letech 1421, 1427 a 1429.

Ani jednou nebyli úspěšní. Mrzuté.

To až Švédové v roce 1648.

Hrad vyplenili a on po té chátral. Obnoven byl až v osmnáctém století a od roku 1792 až do roku 1948 sloužila velká část hradu jako státní vězení.

A právě o vězení se vedle krásných sálů, pocházejících hlavně z 16. století, postaralo město Loket skvěle.

Velmi působivě a realisticky upravené kobky se „skutečnými mučedníky“ člověka zavedou do doby, kdy díky právu útrpnému měla kriminálka stoprocentní úspěšnost při řešení jakkoli zapeklitých případů.

Osobně jsem při pohledu na věrnou rekonstrukci výslechů usoudila, že bych na místě vyslýchaného řekla i co nevím, a patrně bych si i něco vymyslela, abych se pánovi, co do člověka s radostí píchá, nebo se z něho snaží udělat žížalu zavděčila.

Tomášovi se tam, jako kovanému Štíru moc líbilo.

Já obdivovala hlavně nasazení, elán a patrně i lásku, kterou tvůrci věnovali celé rozsáhlé expozici vězení. Tohle prostě musí člověka bavit, a tady je to vidět.

Vedle vězení, kde jsme popravdě strávili nejvíc času, nabízí ale Loket také nádherné sbírky zbraní, brnění a překrásnou expozici porcelánu, který stojí za podívání.

Mám za to, že tyhle kousky už by dnes nikdo takhle nevyrobil.

U následující bronzové podobenky na nádvoří hradu se sluší připomenout, co jsem zmínila v článku o Zvíkově. TADY

Konkrétně tam, kde jsme si povídali o podivuhodných kresbách v tamní sakristii.

Doposud neobjasněné postavy se zobáky, trápí mnoho historiků.

„Hele, to bude ten pán z té malby na Zvíkově“, zvolal Tomáš u sošky skřítka, který má být podle legendy ochráncem a patronem okolních skal.

Až na druhý pohled nám došlo, že to není zobák, ale vousy.

Věci jsou někdy velmi jednoduché a zvláštně upravená dlouhá bradka, mnohokrát převyprávěné postavičky, se nakonec snadno může stát zobákem. Vždyť  mi si to také spletli.

Kdo ví.

Mimo faktu, že má můj protějšek v malíčku problematiku vzniku horkých pramenů a tektonickou aktivitu Země, byl zřejmě v minulém životě hradním lučištníkem.

Milý pán u vchodu do hradu nám prodal každému pět ran z dobové kuše a bude na nás jistě dlouho vzpomínat.

Ve chvíli, kdy jsem měla již nataženo a přeslechla jsem cosi z jeho vyprávění, jsem se i s kuší slušně otočila proti němu, abych lépe slyšela.

Pán značně zezelenal a nekompromisně mě jedním prudkým pohybem otočil zpět, ostrým šípem směrem od své hrudi k terči.

Strefila jsem terč.

Pokládám to za velký úspěch, když před tím se mi málem podařilo skolit jeho obsluhu.

Tomáš strefil střed.

Obdivně jsme zamručeli.

Tomáš zavrněl a dál se tvářil skromně.

Ještě jednou pro jistotu zopakuji, že Loket i jeho okolí je skutečně krása a stojí za výlet.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Foto: Tomáš Žebrák