Říkávala mi to moje maminka. Jistě ono okřídlené rčení znáte. Pro jistotu, i když myslím zbytečně: „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“. Ono se jí to mluvilo německy, když babička byla původem odněkud z Tyrolských Alp , a kdo ví, co ještě nevím. Když s mamkou nechtěly, abych věděla o čem mluví, mluvily právě německy. Štvalo mě to…

Ty dvě klidně začaly větu česky a volně ji dokončily v němčině, takže pointa, na kterou jsem čekala, byla fuč. Koukala jsem na ně jako slula mula a maminka reagovala pokaždé stejně.

„Chceš taky umět německy?“

„Chci“

„Tak si vlez pod necky“

Po té, co jsem v očekávání strávila hodně času na půdě v leže pod škopkem, obalená pavučinami a s plnou pusou směsi prachu a holubího trusu, jsem vyhodnotila, že si ze mě máma dělá prostě srandu.

Ještě jsem to pak na chatě jednou zkusila asi hodinu pod kovovou vaničkou, abych si potvrdila krutou pravdu.

Zaznamenala jsem jen jediný pozitivní efekt. Při náhlém přerušení „výuky“ jsem vyděsila o metr dál zevlující nesympatickou sousedku k smrti.

Babička mluvila německy i na dědečka.

Činila tak vždy v momentě, když ho potřebovala přimět, aby mi za něco rázně domluvil.

Zkušenost mě tak naučila několika německým slovům.

Například jsem věděla, že slovní spojení „also Kárl“, je jasným impulsem, abych se někam zdekovala.

Maminka pak často říkala „komm zu mier“ a to taky neříkala v momentě, když měla v úmyslu mě pochválit.

Čili, záchranné programy jsem zvládla.

Dál mi ovšem zůstávaly utajeny důležité obsahové momenty rozhovorů mé matky a její matky.

V páté třídě jsem pak při volbě volitelného nepovinného jazyka měla jasno.

Překvapivě mě němčina nejen bavila, ale taky mi šla.

Patřím patrně mezi malé procento jedinců, kterým se tento tvrdý chrochtavý germánský dorozumívací prostředek líbí. Přímo lebedím ve složených, slovech zabírajících tři čtvrtiny A4.

Jsem dokonce takový úchyl, že se mi němčina líbí i písničkách a myslím, že jsem se mamince dostatečně pomstila, když jsem ji po dobu tří let třikrát denně zásobovala kulturním bonbónkem v podobě brilantně zvládnuté písně „óó tanenbaum“, ze které očividně šílela blahem. 

Všechno mi pokazila „Anglina“

Slibným začátkům v germanologii učinil přítrž můj nástup do PVT, kde mi jako mladé operátorce na počítačích zvících velikosti starožitné jarmary, byla němčina poněkud …. k nepotřebě.

Více méně povinně jsem nastoupila na kurz počítačové angličtiny.  

Bylo to utrpení. A to mi prakticky zůstalo dodnes.

Úplně ze všeho nejraději mluvím s cizinci, kteří nejsou ani z německy ani z anglicky mluvící země, ale znají něco z těchto dvou jazyků.

Jen takový člověk je totiž schopen porozumět anglickým slovíčkům s německými zájmeny a spojkami. 

Jinak, zcela navážno, mě docela mrzí, že jsem takový hybrid, který nedotáhl do konce ani jeden z důležitých jazyků.

Prakticky mám podstatně lepší slovní zásobu v angličtině, ale mnohem lépe čtu a rozumím němčině.

Pakliže má takto vybavený člověk komunikovat je to jasné.

„Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“ no a já  jsem jím vlastně úplně, jen jednou.

Když nepočítám ruštinu, kterou jsem cílevědomě zapomněla, ale neochotně rozumím.

Jsem jeden a půl člověk, a ještě půl člověk, co je schopen s naprostým klidem vystřihnout model jako :

„I am from czek republik. My name ist Michaela. Ich habe für children.  Soo, now, bafn sie kufr a kommen sie za mnou.“

Hrozně se mi líbí francouština, ale umím jenom „ž – tem“ 

Kdybych se měla, a já to jednou udělám, rozhodnout, kterou znalost si doplním, budu velice nepraktická.

První by byla totiž ta němčina.

Michaela

[sexy_author_bio]