A je to možné. Ani člověk nemusí podmořským tunelem. Stačí oklikami doslova mysticky propletenými, aby dorazil do Holašovic, kde se přecpaný sýrem a prodchnut duchem staročeských jarmarků, o pět set metrů dál posune o pět tisíc let zpět. Trochu jsem to nadnesla. Budu dále již poněkud více objektivní.

V týdnu jsem hlásila, že pojedeme na výlet, který s organizační schopností jí vlastní, naplánovala Míša na sobotu.

„mlaďoši“ zůstali zevlit v domě a v azimutu půl kilometru kolem něho, zatímco já, Míša a mamka jsme vyrazily na koláčobraní do Holašovic.

„Je to kousek“, hlásala Míša z místa pro řidiče.

„Divný, tady už jsme jednou byli“… hlásala o půl hodiny později, zatímco mamka se ochotně kochala opakovaně stejnou scenérií a objevovala již objevené.

„Zapnu navigaci“, nabídla jsem pragmatické Panně.

„Zapni“, usoudila pragmatická Panna, maje na paměti stav nádrže.

Potřetí kolečko skrz jednu vesnici a měly jsme to. Dokonce jsme přišly na to, kde udělali soudruzi…znáte to.

„Jo, a tadyhle jsme před tím měly jet doprava a ne rovně“.

V Holašovicích to vypadalo, jakoby přijeli „Stouni“.

Improvizované parkoviště na louce, kde kvůli parkujícímu davu ohleduplně vypnuli elektrický ohradník, praskalo ve švech a místní regulčíci se dost zapotili.

Taky bylo čtyřicet na slunci.

Prošly jsme kolem chaloupek doslova jako malovaných, kdy z mnohých jsou už malebné penzionky ubytování Jižní Čechy. Já tohle prostě miluju, ten kolorit a už nás čekala uvítací brána a vstupné.

Lidové pro bývalého Pražáka, co je zvyklý na dardy.
Dál prostě klasika a možná bych následující mohla nechat jen na fotografiích, které mluví za vše, ale mám pár komentářů.

Jistě, na jarmarcích a podobných akcích je logicky všechno dražší, ale na druhé straně člověk vidí, a pro mě třeba to je moc zajímavé a mám to ráda, že někteří lidé skutečně s nasazením a láskou k historii udržují stará řemesla.

Že umění našich předků nezemřelo a to hlavně díky těmto nadšencům.

Kde člověk přijde k vizuálnímu kontaktu s ruční výrobou ošatek či košíčků.

Kde se setká s někým, kdo zvládá kolovrátek tak, jak se to má, a kde výsledkem jsou bačkůrky a jiné věci.

(Náramně zaujalo mamku).

Ano, miluji flašinety a hlavně dobové kostýmy, usměvavé lidi, hezkou atmosféru, lidové písničky…

… miluji spokojené tváře malých prcků, pro které tu byli koníčci, chůdy, kostky, kolotoč se sedátky ručně dělanými z proutí …

Kdysi jsem strašně toužila po hrnčířském kruhu, toužila jsem dělat věci z hlíny, mít vlastní talířky, vázičky, hrníčky a ty potom malovat.

Snad v příštím životě, všechno za ten jeden stihnout nedá.

Tak jsem mohla alespoň hodit poklonu těm, kteří takové věci, které dnes s ohledem na rostoucí populaci a potřebu co nejlevnějších produktů, zajišťuje bezduchá sériová výroba a plasty, ještě umějí vyrobit rukama, takže každý kus je originál.

Žádné plasty, všechno pěkně Made in hand.

Prostě nádhera…

A jídlo?

No to je kapitola sama pro sebe…

Když si člověk nechce uhnat žlučníkový záchvat, nemůže ochutnat všechno, ačkoli by rád.

To já ale chtěla, protože jsem kachna a nevím, že mám žlučník, takže jsem si řekla, že od všeho dám jenom kousek, aby se do mě více vešlo.

Začala jsem grilovaným sýrem, co se mu říká oštiepok.

A u toho jsem taky skončila.

Bylo to tak dobré, že jsem jich postupně nacpala do hlavy šest. Sedmý mi dal ten pán zadarmo. Asi ze soucitu.

Míša pak musela odjet na chviličku do Budějovic, na otočku.

„Svěřuji ti mamku do péče, hlídej, ať se neztratí“, pověřila mě.

„Brnkačka“, pronesla jsem sebestředně.

Od té chvíle se mi mamka ztratila a byla nalezena asi dvanáctkrát.

Je hrozně rychlá.

Člověk se jen zadívá na hrnčíře, v tu chvíli mamka objeví bramborové spirálky a je v tahu.

Dobré bylo, že celý jarmark, který se oficiálně jmenoval Holašovické koláčobraní byl do oválu, takže když člověk chvíli vytrvale kroužil, nemohl mamku neobjevit.

Dlužno říci, že lidé jsou tu nebývale milí, příjemní a strašně kontaktní.

Vážně to bylo hezké.

„A kde máš ty menhýýýry, cos slibovala?“, zeptala jsem se Míši, po posledním sýru a před první nevolností z přemíry bílkoviny a soli.

„Za rohem, zaznamenala jsem ceduli, pojď“.

Mamka s námi jít nechtěla, prý že se ještě courne.

S lehkou obavou, ale s vědomím, že v nejhorším budeme chvíli kroužit, Míša zanechala svou maminku v útrobách jarmarku a šly jsme na Stonehenge.

Holašovické Stonehenge.

holasovicky kruh 018

Představovala jsem si starobylé, obřadní, megamystické místo, zděděné po pradávných předcích, kde na nás hupne nášup energie, Míše se tam vyléčí koleno a ideálně zde dojdeme k nějaké zásadní vizi, po které budeme číst nejen z Tarotu, ale ze všeho, i z banánových slupek a koňských koblih.

Že se vrátíme s třetím okem ne otevřeným, ale rovnou vyvaleným.

Místní Stonehenge je však něco podobného, jako imitace loveckého salámu, ale zato dokonalá a dobře propracovaná.

Je to prostě umělé.

Replika, ale pěkná. Dobře se tam fotí.

Dobré pro turisty, super pro pořádání slavností Slunovratu ve volném pojetí, kde nechybí ani Asterix a Obelix (jsou tam fotky z akcí) a člověk alespoň nemusí zpracovávat nával vizí.

Pouze nával fotek.

S Míšou jsme nakonec zhodnotily, že sice její koleno zůstane beze změny, (ne tak docela, už jí louhuju mazání) ale jinak je to dílo dobrý nápad.

Ono když má někdo peníze, a ty majitel patrně má, a věnuje je do budování repliky obřadního místa, je to pořád soudný člověk, protože tam taky mohl postavit wellness centrum, nebo noční klub, což by dvě stě metrů za těmi malovanými chaloupkami a přenádhernou návsí s rybníčkem, byl mnohem horší počin.

Za mě, super výlet!

Jo a koupila jsem si tam vánoční formičky. 

„Míšo, jsem normální, když jsem uprostřed července na jarmarku plném hrníčků a deček utratila hotovost za vánoční formičky a hromadu sejra?“

„Jasně, až se tě zima zeptá, co jsi dělala v létě, máš jasnou odpověď a taky dostatek draslíku na měsíc dopředu.“, pronesla.

Jo, je to tak. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]