To, co vám teď ukážu, mě moc zaujalo a vůbec jsem o tom neměla tušení. Jsem přesvědčená, že mnoho z vás to určitě zaujme jako mě. Ačkoli je jasné, že mnozí vědí. No já nevěděla. O čem? O dalším, pomalu zázraku, který nabízí tahle krásná planeta. 

Když řeknu Hillier, vybaví se vám něco?

Jestli je to voda, která má chuť jako slaneček, ale barvu jako jahodová zmrzlina, tak to je ono.

Až neskutečně pohádkově a snad i uměle působí pohled na tu nádheru, kterou nabízí souostroví Recherche v západní části Austrálie.

Voda tohoto jezera, které je kolem dokola lemováno širokým pruhem bílé soli, je překrásně růžová.

A nikdo neví, proč.

V roce 1802, se tudy plavil britský hydrograf a mořeplavec Matthews Flinders.

Zahlédl hladinu jezera, které je uprostřed lesů a nechápal, co to může být, že je to tak krásně růžové. Připadalo mu to jako vodní hladina, ale nechtěl tomu uvěřit.

Mimo plán proto nechal zakotvit a na místo se vydal.

Díky jeho zvědavosti se Austrálie a později i svět dozvěděli o překrásném růžovém zázraku, který od té doby navštívilo mnoho turistů.

A asi nelitovali.

Podívejte se, jakou nádheru umí vykouzlit naše planeta.

Jak originální byla Matka Země ve svém smyslu pro krásu a jaký umělecký jemnocit i fantazii nám nabízí.

Co zůstává doposud záhadou, je, jakým způsobem toho docílila.

Co použila Země za ingredience?

Doposud jsme na její technologii krátcí.

Prakticky od 1950 se vědci střídavě snaží do palety a složení barviček matce Zemi nahlédnout. Prozatím, jak jsem zjišťovala všude možně po internetu – marně.

Původní myšlenka, která se zdála nadějná, byla řasa.

Existuje totiž prý druh řasy, která ve slané vodě, a tahle růžová nádhera má velkou hustotu soli, produkuje právě růžové barvivo.

Ovšem, po odebrání vzorků vědci žádnou řasu nenašli.

Ani památka, po řase.

Je zajímavé, že když se člověk dívá na vodu v oceánu, je modrá. Když ji ale nabereme do skleničky, už modrá není.

Čistá, velice ledová (10°) a krásná voda jezera Hillier, je ale růžová i když jí dáte do sklenice.

Proč?

Nevíme.

Přes šedesát roků se snaží lidé přijít na to, co obarvilo vodu tohoto australského klenotu a pořád jsme na začátku.

Jednou se to snad dozvíme.

Myslím, že tehdy, až nebudeme řešit hlouposti a vojenské satelity, a až se podíváme pod vlastní nohy a kolem sebe.

Jsem přesvědčená, že Země má pro nás ještě spoustu divů a krásy, a že je co objevovat a nad čím žasnout.

Jen chtít.

Michaela

[sexy_author_bio]