Popelka Hašlerka mi svou sobotní brigádou připomněla studentská léta. Když se ze školního rozhlasu ozval chrchlavý hlas ředitele, který oznámil termín odjezdu na bramborovou brigádu, rozdělili se studenti na tři skupiny.

První skupina byli simulanti, kteří spěchali ke svému známému lékaři, aby jim potvrdil, že jsou tak neduživí, že by sběr brambor přežili pouze s těžkými zdravotními následky, nebo by dokonce nepřežili vůbec.

Druhá skupina, též simulanti, upláceli simulanty ze skupiny první, aby jim kýžený papír opatřili, protože oni sami známé lékaře neměli. Většinou marně.

Třetí skupina se na brigádu těšila a to z důvodu toho, že se uleje ze školy.

Do té jsem patřila i já.

Po příjezdu do JZD nás ubytovali do dvou ratejen. V každé byly naskládané rozvrzané palandy. Na nich příšerně kousavé deky, nejspíš nikdy nevyprané. V noci se po podlaze proháněly myši a podle divných kousanců po celém těle tam musely být i štěnice.

Ráno přijel traktor s valníkem, který nás odvezl na pole.

Stáli jsme před tou obrovskou plochou jako pumpy na zahradě, obalené před zimou. Každý na sobě dvoje teplé tepláky a několik vrstev svetrů, na hlavě kulichy.

Holky obhlížely kluky z jiných škol a snažily se laškovat.

Kluci přemlouvali traktoristu, aby jim půjčil traktor.

Profesorky procvičovaly kapacitu plic a ječely na všechny neposedné studenty. Teprve po použití píšťalky se jim dostalo pozornosti.

Každý vyfasoval kýbl na sběr brambor a spoustu příkazů a zákazů. Jako že se sbírají i brambory menší, než je dětská hlava a že brambor není útočná zbraň, tudíž se s ním nehází po ostatních, ale uskladňuje se do kýblu.

Většina stejně neposlechla.

Holky zjistily, že i traktorista je chlap a šly ho okukovat.

Ten byl v rozpacích, protože odhadnout pod tím vyhasrtošením která holka je hezká, bylo naprosto nemožné.

Oči mu zazářily, když byl valník plný brambor a on mohl statečně a se ctí odjet.

Pracovní morálka klesla, pokud to ještě vůbec šlo, když přijel traktorista, který by mohl holkám dělat dědu.

To se žádná nenamáhala plnit kýbl. Neviděla důvod, proč vůbec k valníku s dědkem chodit.

Každý večer jsme chodili do hospody. Ne na alkoholické nápoje, ale na vyhlášení nejlepší holky a nejlepšího kluka. Odměnou byla čokoláda Kofila.

Přivezla jsem si jich domů 14.

Nejhorší nedostali nic, krom zákazu vycházek.

Bylo jim to jedno, utíkali oknem.

Pak nám byl puštěn film, nejčastěji s Belmondem.

V noci jsme se všichni snažili narovnat bolavá záda.

Na poli jsme to řešili tak, že jsme si lehli a vybraný dobrovolník nám po zádech chodil.

Vynikajícím zážitkem byly obědy.

Většinou hrachová polévka, hrachová kaše a hrách na mnoho způsobů, které bych vymyslet nedokázala ani dneska.

Těšila jsem se na ta rána, kdy byla mlha, zima, vítr, leckdy pršelo, ale o to víc byla intenzivní vůně bramborové natě.

Milovala jsem psinu, která těch 14 dní procvičovala bránici.

A taky jsem se na bramborách zamilovala.

Byla to krásná doba a já se těšila na další rok, že si to zopakuju.

Dragana

[sexy_author_bio]