Co se týče mě a mého vyrůstání, snad si nepamatuji ani minutu svého života, u které by neasistovalo nějaké zvíře. Měla jsem vlastně všechno. Od ještěrek, přes hady, ježky, šneky, křečky, morčata, potkana, psy, kočky, ptáky i pirani. Mnohdy mnohé souběžně. Výčet historek by vydal na cosi, co by možná trhlo Ďáblovu bibli. I obsahem…

Morče, co se jmenovalo Polda. Měla jsem ho hodně dlouho.

Kdo ho pojmenoval nevím, Já ne. Asi máma 

Jako úplně malá jsem tíhla velice k hlodavcům a hmyzu všeho druhu.

Myslím, že jediné, co jsem neměla doma na chov dobrovolně, byla klíšťata. Ta jsem si nosila, aniž bych si to přála. To si přála ta klíšťata.

Jinak jsem nepohrdla housenkou, kterou jsem dovedla až do můry, přestože můj původní plán byl motýl nádherných barev.

V kýblu jsem měla pulce, ze kterých se, pro mě nepochopitelně, žáby nikdy nestaly. Patrně to bylo tím, že jsem si spletla pulce s čolky.

Ale starala jsem se svědomitě.

Měla jsem i ptáčátko. Malého drozda, kterého jsem našla a milovala jako vlastní dítě (jsa sama dítětem). Denně jsem chodila na žížaly, ty jsem půlila na balkóně nožem a krmila svého opeřence, který měl neustále hlad a vřískal i v noci.

Maminka nabyla dojmu, že umřu na nevyspání nebo vyčerpání.

Opeřence jsem ale, věřte – nevěřte, vypiplala a pak jsem trávila dlouhé dny na Okrouhlíku tím, že jsem Pinďu učila létat.

To spočívalo v tom, že jsem si ho dala na ruku a rozeběhla se. Popolétl, ale nelétal.

Myslela jsem, nebo spíš jsem začala doufat, že můj drozd už ode mě neodejde. Jednou ráno tam nebyl.

Ale vracel se asi tři roky.

Kdybych vypsala historky se šneky, kvůli kterým mě otec málem zabil, protože udělali do rána cestičky na zdi, nebo s hady, želvami a jinou havětí, bylo by to nadlouho.

Od ježka jsem dostala blechy.

Ty jsem ostatně měla mockrát od všeho možného.

Jenom zatoulaných koček jsme měli asi dvanáct.

Můj obrovský sen byly ovšem rybičky.

Své první obrovské akvárko jsem vlekla ze Smíchova. Měla jsem ho vymazlené, jak jen to tehdy šlo.

Dala jsem si ho nad hlavu nad postel, aby mi bublalo do spaní.

Bublalo, dokud neprasklo.

Tu noc se mi zdálo, že se topím.

Otec se málem zbláznil a maminka utrpěla šok. Já měla za uchem neonku a jinak prd. Nepřežila ani jedna rybka.

Podruhé jsem si tento sen splnila (mezi tím bylo asi sto zvířat) už v dospělosti.

Prodala jsem chatu, kterou jsem dostala od babičky, a na kterou jsem odmítla jezdit po té, co se tam malá Míša podřezala a z toho jsem měla šok zase já.

Za chatu jsem tehdy dostala sto tisíc. (to na tu dobu šlo)

Koupila jsem ségře koně (strašně ho chtěla) a sobě mega-akvárium, které jsem nechala vyrobit na míru – bylo obrovské.

Do něho jsem už ale nedala neonky.

Nechala jsem si přivézt originál pravé a nefalšované piraně.

Byly neuvěřitelné! Byla to poučná podívaná, když se krmily. Kus ryzí přírody. Piraňa se chová jako krokodýl. Zakousne se, zuby (má podkus) se jí zaháknou a ona už se nepustí. Ani nemůže.

Potravu trhá tak, že je zakouslá a mrská tělem do stran, přesně jako krokodýl. (dostávaly kuřecí játra a jiné dobroty)

Je to velmi zajímavé pozorovat. Něco zcela jiného, než akvarijní rybičky.

Čištění akvárka probíhalo jednou za půl roku, protože jsem se vybavila.

(Tak měla jsem na to, ačkoli moje rodiče z té investice málem odvezli na ARO). Měla jsem nejmodernější filtry a vychytávky, prostě krása.

Při čištění bylo třeba vylovit piraně.

To byla docela legrace, protože později měly kolem osmi centimetrů, a když vám visí piraňa na prstě, nedostanete jí pryč, jen když obětujete ten daný kousek masa.

Blbě se to hojí.

Ale já je milovala.

Zvuk, když praská mnohakilové akvárium o mnoha a mnoha litrech vody bych nikomu nepřála slyšet.

Množství vody v obýváku pak bych nepřála nikomu vidět.

Bylo to prvně a možná i naposledy, co jsme měli vodní postel.

Ležela jsem na kanapi v ruce jsem držela nad zemí prodlužovačky od počítačů a řvala jsem „proboha vypněte někdo pojistky!!!“

Pode mnou se mrskaly moje milované piraně.

Ve dveřích se objevila tehdy šesti letá Johanka, a když se řádně vynadívala, udiveně pravila:

„Maminko fakt myslíš, že ty ryby potřebují takovýhle výběh?“

Nezachránila jsem ani jednu.

Zaměřila jsem se na suchozemské tvory, zatímco všechny moje děti šly statečně v mých stopách.

Míša žije s přítelem na statku, kde mají snad všechno mimo klokanů a k Vánocům pod stromeček koupili do rodiny osla. (nekecám, včera mi to říkala)

Pája si jako první udělala v Anglii kámošku z kočky.

Alice má kočky dvě.

A my tady?

Máme Ječmena, paní Ptáčkovou, krmíme lesní zvěř a teď….

Hele!!

Ano, to je nový člen.

Je černý jako noc, chytrý jako liška, miloučký jako králíček (těch jsme měli asi pět) a protože bydlíme u pole a Ječmena už máme, dostal nový člen jméno pan Žito.

Chlapi jsou různí. Žádný není ideál. Ten můj má velmi rád zvířata. A zvířata jeho.

Neodiskutovatelný klad!  

Prahnu po ovečce, ale zatím se nesetkávám s pochopením. Jmenovala by se kukuřice, nebo možná vojtěška. Jsem přesvědčená, že kdybych s ní přišla, nevyhodil by mě s ní. To není špatné vědět, 

Každopádně pan Žito je s námi od úterka a již se zabydlel.

Ječmen na něho reaguje tak, že se klepe po celém těle jako sbíječka a usilovně slintá.

Pan Žito zasyčí a tím pokládá věc za vyřízenou.

Včera dostal záchůdek, protože nějakých pár měsíců musí být jen doma, aby se pak nezaběhl, až bude chodit ven.

Záchůdek ho zatím nezajímá.

Spinkal u mě, aby mu nebylo smutno. 

Ječmena záchůdek zajímá velice. Hlavně to stelivo. Zatím ho nepozřel, ale to je možná proto, že se dívám.

Mimochodem, paní Ptáčková má zajímavý zvyk. Když dostane do krmítka proso, vleze si do něho, vyhází ho všechno ven a pak ho zobe ze země.

Nechápu, asi jí v tom krmítku to proso znervózňuje.

Inu ať si to jí jak chce.

Hlavně, aby si na sebe zvykli s panem Žitem.

Jo a už jsem vám povídala o panu Beethovenovi? To byl potkan a způsobil velice zajímavé drama v nemocnici na Bulovce.

Ale to třeba zítra v Popelení, protože to se bude hodit 

Rozloučím se hláškou, kterou mám moc ráda…

No vida, mýval… to není vůbec špatný nápad, i když se fakt nenudíme 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]