Ještě stále je pro většinu lidí tato součást lidského bytí cosi zvláštního, o čemž sice bezpečně víme, ale stále to nedokážeme zařadit mezi něco nezvratně reálného. A při tom zvláště ženy, může jejich vyvinutá intuice mnohdy bez legrace zachránit…

Je to totiž právě intuice a nic jiného, co může za to:

– že se zvedneme pro sůl ve chvíli, kdy druhý jen pomyslel na to, že by ji potřeboval,

– že jdeme zavolat člověku, který právě myslel na to, že by nás rád slyšel,

– že víme, co zrovna udělá náš pes,

– že sáhneme po telefonu ještě pár sekund před tím, než zazvoní

– že cítíme, že někdo blízký je právě v nouzi

A hlavně

– že najednou nejdeme cestou, kterou pokaždé, protože prostě „blbej pocit“

A

-že nepřijmeme nabídku doprovodu, jenom proto, že „ten chlap je prostě …sakra něco se mi na něm nelíbí“.

To něco, je jeho úmysl, myšlenky, které běhají jeho hlavou, a které jen a pouze díky intuici umíme číst i přes to, že se vlastně chová strašně mile celý večer. Čili, rácio, vnější projevy a všechno, co jde po praktické rovině je v ten monet vedle.

To intuice, už mnohým z nás zachránila kůži.

Žena má přímo dar intuitivního vnímání myšlenek a skryté podstaty druhých lidí. Tím se nechci dotknout pánů, znám mnohé, jejichž intuice, šestý smysl, je super, ale zpravidla se týká věcí praktických či obchodních, ale nikoli lidí.

Možná i proto ženy mnohem častěji hovoří o pocitech.

Přicházejí buď v podobě sekundového záblesku nějaké situace, nebo jen v podobě neopodstatněného a na první pohled iracionálního pocitu nebezpečí.

Onen „Blbej pocit-strach“.

Mohu jen doporučit, poslouchejte intuici.

A to přes to, že rozum mnohdy říká, že se není čeho bát.

Že není jediný praktický důvod k obavě ze situace, nadcházející cesty, nebo člověka. Ono totiž i ten koho známe, třeba od vidění, není zárukou bezpečí a od toho intuici máme.

Někdy si prostě člověk později řekne „já to věděl, že tam nemám chodit“ a podobně. Jindy už tolik štěstí nemá.

Mohlo by se myslet, že všechno je to otázkou osudu.

Hodně ano, ale dílem jsme i my tvůrci svých osudů a intuici dnes připouští už i věda.

Velice opatrně se dnešní vědci zabývají místem, kde intuice nebo schopnost předtuchy „bydlí“.

Tím domečkem je „šišinka“!

Proč myslíte, že když usilovně přemýšlíte, pokládáte prst doprostřed čela mezi obočí?

Proč děláte totéž ve chvíli, kdy vám něco dojde?

Proč ten stejný pohyb děláte v okamžiku, kdy se na někoho díváte a říkáte si „Co ty jsi vlastně zač? A nevodíš mě náhodou za nos?“

Jsem přesvědčená, že když si zavážete oči, zacpete uši, eliminujete hmat i čich a postavím před vás člověka, kterého milujete, nebo vaše dítě, poznáte ho!

Čím?

Intuicí, a teď možná konečně i po lékařsku  – ŠIŠINKOU MOZKOVOU.

Epifýzou.

Věděl o ní ale již velký řecký lékař Galén. Ten považoval tohle malé tělísko připomínající borovicovou šišku za „sídlo duše“.

A je tam?

Mnohé studie se dnes opírají o závěr, že za intuitivní chování, tedy schopnost odhadnout budoucnost na základě vzpomínek, ke kterým jsme nedošli vlastní zkušeností, nebo za existenci schopnosti „přečíst“ následné jednání druhého člověka, může právě tato drobná součást mozku. Vedle jiných, hormonálních funkcí tohoto orgánu.

Šišinka mozková prostupuje z části thalamu, směrem k části velkého mozku. Je zasunuta v jeho spodní části, a to ve středu, přesně mezi oběma polovinami velkého mozku. V duchovní literatuře nese označení tzv. „třetího oka“.

Zcela a úplně prokázat všechny její funkce je dosud předmětem zkoumání. Prozatím lze říci, že šišinka je zvláštním článkem, jenž je schopen svým uzpůsobením přijímat obrazy a inspirace. Mnoho odborníků se přiklání k názoru, že sídlem lidské, řekněme, intuice a uvědomění je právě šišinka mozková. Ovšem zodpovědně popsat všechno, co lze obsáhnout a ovlivnit pomocí lidského mozku, prozatím nelze. Je to stále nejzáhadnější orgán, který lidská bytost má.

Není vyloučené, že další studium podílu šišinky na mezibuněčné komunikaci v mozku přinese nové pohledy na úlohu šišinky. Věřím, že hlubší pochopení významu šišinky pro člověka je otázkou nedaleké budoucnosti,“ píše prof. RNDr. Karel Hynek, DrSc. z Katedry fyziologie Univerzity Karlovy.

Lépe to ani říct nešlo.

Myslím, že existuje-li ve složité osobnosti člověka schopnost, pomocí které lze předvídat budoucí události, úmysly druhé bytosti nebo vycítit ohrožení vlastní či blízkých, je třeba ji pěstovat a nepodceňovat.

¨

A to i přes to, že zdánlivě nezapadá do modelu praktického světa, jehož hmotnou podobu žijeme.

Nestavme si hranice, není přes ně vidět.

Jen bychom tím omezovali svůj vlastní prostor. Neměli bychom kam růst.

Možnosti lidského vědomí a podvědomí jsou evidentně mnohem širší, než dnes připouštíme.

Ale už zítra můžeme vědět víc.

Ovšem jen za předpokladu, že vypustíme ze slovníku a mysli termín „To není možné“.

Vždyť co včera možné nebylo, je dnes běžnou realitou.

A zítra se jí může stát něco dnes nemožného.

Michaela

[sexy_author_bio]