Jednou za čas se zamiluji do nějakého jídla, které prostě musím mít. Do restaurace umí zajít každý, jenže já chci věcem přijít na kloub. Když echt recept tak z echt potravin. Nezřídka to však končí tím, že se slzou v oku hledím za jedinečnými kvalitními surovinami kterak mizí na horizontu sifonu naší toalety. Jediné, co pak povečeřím, je účtenka za nákup. Pro jistotu.

Ale divíte se mi?

Jsou totiž jídla, která jsou tak dokonalá, že získala celosvětový věhlas i nesmrtelnost či přízeň nejvlivnějších postav historie.

Kdo by si je nechtěl vychutnat…?

A o to překvapivější je fakt, že mnoho z nich vzniklo vlastně omylem, na truc nebo z mnohem nižších pohnutek.

Jen si vezměte omáčku bešamel.

Mléko, mouka, máslo a tři století hádek, kdo ji vlastně vymyslel. Kuchař Francois Pierre de la Varenne  ji po jmenoval po význačném hostu svého zaměstnavatele  finančníkovi  Louis de Béchameilovi a označení se chytlo.

Stejně dlouhá historie avšak o něco horší pověst se váže k majonéze.

Francouzský bonmot praví: „Lékař zakrývá své chyby hlínou, kuchař majonézou.“ I přesto jsou doklady o této pochoutce již z dob starého Říma.

V roce 1853 si jeden zákazník v luxusní newyorské restauraci stěžoval, že jeho opékané brambory jsou nakrájeny příliš tlustě. Kuchař se namíchl, brambory nakrouhal na tenoučké plátečky a opekl. Namísto očekávaného zadostiučinění se dostavil úspěch a chipsy vyrazily na vítězné tažení světem.

Benjamin Thomson, sekretář na bavorském ministerstvu vojenství, přišel na zajímavou teorii, že základním nositelem nutriční hodnoty potravy je převařená voda.

Jinak si neuměl vysvětlit, proč jsou mnichovští vojáci tak tlustí, když dostávají jen polévku. Jenže ječné kroupy byly drahé a brambory příliš nové a vojáci se jich báli.

A tak začal Thomson vařit polévku, kterou zahušťoval bramborami, jejich přítomnost maskoval hrachem a chuť dodával  ještě kouskem masa, sýra nebo ryby.

Vojsko utěšeně přibývalo na váze a tak se polévka začala vařit i pro chudé a zachránila Bavorsko od hladomoru.

Thomsonovi přinesla hraběcí titul von Rumford. 

Polévka Rumford se vaří dodnes.

Hertě Heuwer se roku 1949 vrátil muž z amerického válečného zajetí. 

Po své ženě chtěl jídlo, tehdy v Berlíně neobvyklé: spare rips, tedy grilovaná žebírka politá sladko-pálivou omáčkou. Jenže Herta neměla žebírka a tak místo nich použila nakrájenou klobásu, kterou polila kečupem a posypala práškem curry.

Manžel nadšený nebyl, ale Herta ano.

Otevřela si stánek a zakrátko se její currywurst stal synonymem Berlína.

Jedním z nejznámějších příběhů jídla je ten o lordu Sandwichovi.

Byl to vášnivý hráč a na svém panství pořádal několikadenní turnaje v karetních hrách. Hráči jen velmi neradi přerušovali hru a vstávali od stolu. Posilnit se však museli. Tak lord požádal kuchaře, aby připravil něco „do ruky.“

Na světě byl první sendvič.

Obyvatelé Belgie byli po léta zvyklí si jako přílohu k jídlu smažit malé rybičky.

Když rybičky během dlouhé zimy došly, museli se spokojit s podélně nakrájenými kousky brambor. Také jste si mysleli, že hranolky vynalezli v USA?

Letos v březnu oslavil 130 narozeniny jeden zákusek.

Po celou tu dobu si zachoval tajemství výroby. Naprostou náhodou se šestnáctiletý cukrářský učeň druhého ročníku Franz Sacher setkal s knížetem Metternichem, který sešel do své kuchyně.

Příkaz zněl jasně: vytvořit pro výjimečné hosty výjimečný dezert.

Povedlo se.

Sacherův dort do dnešní podoby vylepšil až Franzův syn Eduard a to meruňkovou marmeládou a čokoládovou polevou.

Recept je rodinným pokladem.

Vlastně to poslední, co jsem včera v kuchyni oplakala, byl právě sachr.

Řekněme, že nebyla správná konstelace hvězd….Přeci jen nejsou daleko ty doby, kdy jsem se měla za bohyni, když jsem vynalezla eidam na špagety s kečupem.

Jenže já se nevzdávám.

Pořád v tom záchodě nezahučela šance, že třeba jednou, stejně jako výše jmenovaní, omylem, z trucu či blbosti stvořím božskou manu.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]