Byl jednou jeden pán, který jsa vcelku za vodou, rozhodl se, že pronajme byt ve svém domě. Také co s ním, když může někomu pomoci a sám sobě potažmo také, neb bude mít takový pasívní příjem na přilepšení. S fešnou zájemkyní se dohodl snadno, tím spíše, že i on jí přišel zajímavý. Samozřejmě mám na mysli jeho přitažlivost fyzickou, nikoli ekonomickou…

Od chvíle setkání nešel o čtrnáct let starší pan domácí nové nájemnici z hlavy.

Zamilovala se?

Také panu domácímu se před usnutím míhala před očima její od přírody snědá pleť a hnědá očka, kterými tak půvabně mrkala … vlastně si uvědomil, že se mu líbí, ledva se její působivé pozadí odvlnilo ze dveří.

Byl rád, že nájemnici nehoří plamínek u plynového kotle a ihned přispěchal na pomoc.

Následně doufal, že nebude dlouho trvat a plamínek zhasne znovu, aby se mohlo zase zachraňovat.

Bylo nač se dívat a později, nesporně proto, že ani nájemnice neodolala kouzlu staršího šarmantního pána, i sáhnout.
Samozřejmě, že rád pomohl, když se paní dostala do obtíží.

Přece není žádný nelida, když jí zemřela sestra v daleké Kanadě, zanechaje po sobě osiřelé dítko, které bylo nutné dopravit Čech.

Zaplatil a rád, hlavně že sirotek bude v pořádku.

Financování dalších výdajů a pomoc v nouzi po následující dlouhé období byly rovněž samozřejmostí.

Co na tom, že se jeho láska po té, co samozřejmě zafinancoval léčebné výlohy, když onemocněla zhoubným nádorem, vrátila z ozdravného pobytu s výstavním silikonovým poprsím.

No tak už nemá jeden nádor, ale hnedky dva a velice slušivé.

Svatba proběhla z lásky, ale pro jistotu tajně, protože s ohledem na hrdost romské rodiny nevěsty, o nehynoucí lásce a potřebě ztvrdit ji také úředně, nesměl nikdo vědět.

Kdesi ve vzduchu zůstává viset zdůvodnění pana manžela, že svatba se konala především proto, že žena jeho srdce, ta dobrá duše, měla v úmyslu osvojit kanadského sirotka, což vyžaduje určité hmotné zajištění hodné osvojitelky.

Jakpak by nepomohl.

A tak dále a tak dále …. a dneska je případ, o kterém informovala média prvně minulý týden, u soudu.

Zamilovaný pán je pomalu bezdomovec a tak nějak postrádá téměř 12 milionů korun.

Mnohé korunky si již musel vypůjčovat, protože jak uvádí, paní potřebovala stále víc, a navrácení původních peněz podmiňovala dodáním dalších.

Když rozprodal i zlato po své mamince, nezbyly než banky.

Důvodů bylo stále dost a financovat bylo stále co.

Tu zdravotní problémy, onde operace dalšího nádoru, pro změnu dcery sestřenice drahé manželky, která žije sice v USA, ale rozhodně ne nad poměry.

Podtrženo sečteno.

Paní nevěsta tvrdí, že všechno byly dary, že nikdy o své sestře nemluvila jako o mrtvole, že žádná tajná nová prsa, žádné vydírání, žádný další nádor, ale vše jen čistá láska, která teď, když pán dluží, na koho se podívá a jeho synovec uráží nevěstin majestát, když ji nazývá snědou podvodnicí, láska nějak pohasíná.

Pán si stojí za tím, že je prostě jenom nekonečný moula, že si myslel to a onohle, a že chtěl pomoci, protože je prostě dobrodinec.

Rovněž prý stále doufal, že jeho žena peníze vrátí a proto jí dával další, protože jí věřil.

ALE KDEPAK, ZADRŽTE!

Nepřipomínám vám tenhle příběh, kterých bychom pomalu přes kopírák našli napříč všemi státy a historicky v jakékoli době každým dnem tucet, abyste si ťukali na čelo se slovy „teda, to je pitomec“!

Vůbec ne.

A ani bych to nikomu neradila.

Ne dřív, než si zamete před vlastním prahem a vzpomene si, jak přemýšlel a jak se sám kolikrát choval ve jménu lásky.

Toho ušlechtilého citu, který jakkoli otevírá srdce doslova dokořán, přibouchne na druhé straně prudce dveře rozumu, a ty pak i pečlivě zamkne.

Zastrčí závoru a nepustí ho ven, dokud milujeme.

Ani slůvkem si nedovolím toho muže zesměšnit.

On je totiž zářným příkladem a názornou ukázkou toho, jak blbí umíme být všichni do jednoho, jsme – li zamilovaní.

Kéž bychom ve jménu lásky jenom ztráceli peníze.

Kdepak.

My jsme ochotni a schopni udělat a ztratit pomalu cokoli.

Ztratit hrdost, ohluchnout, oslepnout, pozbýt racionálního úsudku …

Věřit, když celý zbytek světa nevěří, důvěřovat, když okolí radí prověřit, znovu a pomalu donekonečna hledat omluvy i ospravedlnění.

Odpouštíme, když každý nezúčastněný by soudil.

Nevidíme, co je očividné a namísto objektivity viníme sebe.

Z nedostatku tolerance, z chyb, které jsme neudělali, ze sobecké touhy dostat taky něco zpátky. Ne, nemluvím jen o penězích.

Jdeme do takových obětí po rovině své vlastní osobnosti, že kdyby to byly jen peníze, bylo by to fajn.

Pochopení máme tolik, že naše zaslepenost hraničí s mentální poruchou.

Namísto vzpoury, oplakáváme raněné.

Sebe!

Toužit, věřit, promíjet, zlehčovat, nevidět, neslyšet, doufat, čekat a hladovět až téměř do sebezničení.

Ne vždycky, ale víme všichni moc dobře a často z vlastní zkušenosti, že i taková umí být láska.

Teprve s odstupem času, když se nám vrátí rozum mnohdy celé roky svázaný láskou do kozelce a zamčený kdesi ve sklepě naší duše, jsme s to otevřít oči a říct:

BOŽE, JÁ JSEM BLBEC!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]