Tento příběh není nijak radostný, přesto cítím potřebu se s vámi o něj podělit. I když se stal dívce, kterou sotva znám, hluboce mě zasáhl a pořád na něj musím myslet. Tak ráda bych jí nějak pomohla, ale už nevím jak. Proto jsem se rozhodla její příběh zveřejnit. Třeba si některá z vás podobným trápením prošla a naučila se s ním znovu žít.

 
Nebudu vám popisovat, při jaké příležitosti se mi Zorka (jak budu dívce v článku říkat, abych nenarušila její soukromí) se svým příběhem svěřila. Můžu jen říct, že v hořkých slzách, které bezostyšně rozmazávaly dokonalý make-up, bylo tolik bolesti, že jsem tehdy plakala s ní.

S Johankou jsem se seznámila hned první den na vysoké. Byl to takový den plný očekávání, ale zároveň i nejistoty a strachu z budoucna. Dost jsem se bydlení na koleji bála – nejsem zrovna jednoduchá povaha a představa navoněné barbínky, nebo věčně zhulené rockerky mě budila ze sna měsíc předem. Přesně si vzpomínám na první moment, kdy jsem ji uviděla. Měla na sobě vytahaný zelený svetr, strašlivě odrbané rifle a odzbrojující úsměv. Hned se ke mně hrnula a podávala mi ruku s takovou suverenitou, že jsem zpočátku vůbec nezaregistrovala její hendikep. Johuš měla levou ručku nevyvinutou, takový malý pahýlek. Říkala jí křidýlko. To mě na ní vždycky fascinovalo. Jak ze své slabiny dokázala udělat silnou stránku. Nikdy se za svou ruku nestyděla, nikdy ji neschovávala, naopak na ni balila kluky (včetně jednoho praktikanta, což ovšem nikdy nepřiznala). I Filipa dostal její osobitý styl humoru a brali se půl roku před námi. Já svědčila jí a ona, pochopitelně, mně.
Teprve tehdy jsme asi konečně zavřely pomlouvačné pusy spolužaček, které byly skálopevně přesvědčené, že jsme víc, než jen kamarádky.
Zkrátka jsme trávily všechen čas spolu a byly jedno tělo jedna duše. Rozuměly jsme si i beze slov. Hlídaly jsme si vzájemně děti, slavily spolu narozeniny, radily si a svěřovaly se i v těch nejintimnějších záležitostech. Věděly jsme o sobě snad víc, než znaly naši manželé.
A když mě ze dne na den můj muž opustil a nechal samotnou jen s dvojčaty, byla to Johanka, která mě vytáhla z největších depresí. Dokonce u nás první týden bydlela, aby se ujistila, že budu v pořádku. Taková to byla kamarádka.

A pak, najednou, bez jakéhokoli varování odešla. Doktoři řekli, že měla nějakou výduť v mozku, o které nikdo nevěděl. První měsíc jsem se držela, vlastně mi ani nedocházelo, co se stalo. Ale pak naráz všechno dopadlo jako těžká černá deka a já se doslova zhroutila. Musela jsem fungovat kvůli dětem, ze setrvačnosti jsem zvládala rutinní věci jako vaření a úkoly, ale na víc jsem neměla sílu. Noci jsem vždy celé probrečela a málem mě i vyhodili z práce, protože jsem začala chodit pozdě a občas jsem i usnula v kanceláři.
Nejhorší však na celé věci je to, že se z té tragédie pořád nemůžu vyhrabat. I Filip, Johančin manžel, se přes celou věc už relativně přenesl, dokonce už byl i párkrát na rande, ale já jsem pořád stejně zoufalá. Johanka mi chybí každý jeden den. Bavím se s její fotkou, stále nosím náušnice, které mi dala k svátku, dokonce jsem si i koupila její oblíbený parfém. Zkrátka potřebuji cítit její blízkost. Když tu není, jsem na všechno tak sama. Jakoby umřela část mě samé. Tolik se snažím držet se, být tu pro dvojčata, pro Filipa i jeho děti, ale stačí jakákoli drobnost, co mě ji připomene a brečím jako želva. Prostě mi pořád strašně moc chybí…

Dala jsem Zorce číslo na výbornou psycholožku, ale nezavolala jí. Zvala jsem ji na několik akcí s přáteli, aby se dostala ven, ze své ulity a seznámila s novými lidmi, ale nikdy nepřišla. Moc bych ji chtěla z toho svrabu vytáhnout, ale opravdu netuším jak. Máte-li některá nápad, pak prosím, sem s ním!

Katka

[sexy_author_bio]