K této zajímavé úvaze mě přivedl jakýsi článek pojednávající o tom, že dnešní ženy se ve svých minisukních, vyprsených dekoltech a atraktivních líčeních pouze stávají pouze tím, čím je chtějí mít podstatně více fyzicky založení muži.  Děvkami. Kurtizánami. Prostitutkami.

Pánové tvorstva to chtějí a naše prapraprapředkyně s tím možná ještě tak trochu bojovaly, ale po čase se naučily
poslušnosti  – protože to jinak nešlo – bez materiální a společenské ochrany mužů se ženám žije těžce (leda jako
kurtizány) – a tuto dovednost uspokojit muže k jeho spokojenosti vědomě i nevědomě předávaly svým dcerám jako jeden z prostředků k přežití.  A nám to tedy už přijde jako normální chování…

Ale vždyť i Kleopatra se líčila a ač prý nebyla zrovna krásná, uměla se díky „zkrášlovačům“ udělat krásná a žádoucí. Byla tedy i ona – prezentována jako symbol ženské krásy, jen pouhou krásnou schránkou, kýčem, hračkou pro muže?

Nevím… to nemůžu posoudit… Už jsem příliš lapena v dnešní etiketě, která určité formy oblékání považuje za normální. Obléknu si tedy sukeň, dekolt, zvýrazním tu lýtko, tu šíji a vím, že jsem „v normě“.

Jenže my tím ztrácíme své pravé ženství, zbývá jen prostituce těla. Žena v nás je totiž velmi cenný dar, jehož síla předčí tu mužovu.

Vnitřní síla ženy je neuvěřitelná. Většina z nás se však k této síle z nejrůznějších důvodů nemůže dostat….

S jakým mužem sdílet tento dar?
Těžko vybírat. Existuje takový graf, který popisuje pohlavní styk. Partneři se musí spojit na úrovni hlavy (duší) a těla (spodní část těla), pak jsou energie v rovnováze a jeden „neokrádá druhého“. Souzní, obohacují se…Žena dává muži spoustu své sexuální energie. Muž jí transformuje a vrací zpět ženě.

Mnoho mužů totiž neumí tento dar přijmout, což  je tak trochu průšvih. Jsou příliš povrchní, toho, co jim žena při milostném aktu vrací se bojí a tak to raději vůbec nevnímají či ignorují. Zůstanou na povrchu a v tom případě je ženská energie blokována, nic se jí nevrací zpět a žena je nespokojena. Frustrována. Unavena smrtelnou únavou, ke které neumí  identifikovat příčinu. A tak se přizpůsobí muži a „jede taky jen po povrchu“ s tím, že třeba to je tak
dobře a naučí se to časem….

Jako pravá profi prostitutka.

Existuje pak také cosi jako mentální programy a to je problém jakkoliv citově zraněných žen. Uzavřou se do reality a vědomí, že pohádky se v životě konají jen velmi, velmi vzácně. Láska existuje, ale je vzácná, proč by si měla přijít právě pro ně? Hloupost!

Napůl mrtvá Popelka si prince nepřitáhne, pokud uzavře své srdce, rezonuje pouze na spodních čakrách a přitahuje koho? Zase chlapíky, které s ní budou zacházet tak, jak si zaslouží přesně dle jejího vyzařování. Tedy jako s prostitutkou.  Dává to logiku. A tady vzniká další duchovní pravidlo, že partneři jsou naším zrcadlem, tedy díky němu a jeho NEDOKONALOSTI poznáme své vlastní nedokonalosti. A můžete s nimi pracovat.

Takže proč si oblékáme sukně?

To je zásadní otázka. Oblékáte si sukně, vysoké podpatky, cpete se do výstřihů kvůli SOBĚ nebo kvůli mužům? Je to docela jednoduché, stačí na chvíli spočinout kdekoliv, jakkoliv a zamyslet se. Cítit. Oblékáte si vyzývavé oblečení jen kvůli tomu, abyse s rozkošnou radostí a pocitem zadostiučinění či dokonce lehké nadvlády viděla, jak muži bezvládně slintají, dmou se jim poklopce a stávají se z nich nadržení hlupáčci?

Nebo proto, abyste lépe procítila sebe samu, abyste byla sama pro sebe tou ženskou energií?

Zkuste to, zkuste se zastavit a třeba zjistíte, že je to mix těch obou pocitů. Snažte se přiblížit tomu druhému a citlivě do něj aplikovat potřebu se líbit mužům. Je to naše přirozenost. Musíme se jim líbit. Jestli k tomu nutně potřebujeme podvazky?

No… někdy možná ano. Ve chvíli, kdy s nimi budu spokojená, ve chvíli, kdy se s nimi nebudu cítit jako prostitutka, ale jako Žena.

Tak co s tím?

Asi vzít život do svých rukou,protože nikdo jiný ho za nás nebude žít…