Ale kdepak, nebude to článek na téma zda být či nebýt vegetariánem, ani o éčkách a chemii. Jen vás chci v rámci otevírání vědomí popostrčit zase kousek v jiné kategorii, než minulý týden. Tedy jestli budete chtít, protože je to úhel pohledu a každý to máme jinak. Já se s jídlem bavím kupříkladu. Nejde o to, zda má, či nemá duši rozpracovaný knedlík. Jde o to, že duši mám já…

… a duše je to, co určuje pomalu všechno, co se děje tělu.

Jsem skálopevně přesvědčená, že když si pokecám s knedlíkem, když mu budu vysvětlovat, že teď tady ještě musí chvíli hajat, než se uvaří voda, a že „ještě tě trošku přisolíme, hezky vyválíme a pak se půjdeš koupat“, nebude sám o sobě chutnější, ani vděčen, ale já si tím uvědomím, co dělám, a že to dělám.

Největším nebezpečím je totiž život bez vědomí.

Tedy když děláme věci, které neprožijeme. To je ztracený čas života, který kolem jenom tak proběhl a je navždycky fuč a už se nevrátí.

Ani jedna sekunda životě se nikdy nevrátí. Stává se minulostí už vlastně v současnosti.

Jen vzpomínkou.

Nezaznamenat ji, znamená mít o vzpomínku míň.

Kdybych byla nesrozumitelná, tak řekněte.

Snažím se prostě v životě dělat co nejméně věcí, které bych neprožívala a tím je ztrácela.

A jídlo je nesmírně, životně důležitá věc!

Přece jíme, abychom žili.

Jestli je něco předmětem, kterému bychom měli věnovat velikou pozornost a hlavně lásku a něhu, tak je to podmínka vlastního žití.

Je těžké milovat vlastní život, sebe sama, své tělo, potažmo ostatní tvory, když budu k jídlu, které mi má tělo udržet naživu, přistupovat jako k něčemu, co mi tělo ničí, kazí, co mi narušuje bezvadný vzhled.

Vždyť kdybychom nic nejedli, žádný vzhled bychom ani neměli.

Neexistovali bychom.

Představte si, takovou včera zmiňovanou kližku na guláš.

Můžu na ni nahlížet jako na bezvýznamný kus flákoty, kterou teď nakrájím, protože MUSÍM udělat něco k jídlu.

Tedy TO nakrájím a při tom budu myslet na to, že MUSÍM ještě vytřít a povléknout… a v ten moment provádím činnost bez vzpomínky.

Proběhla, nic nezanechala a je fuč.

Pak budu válet knedlík a budu myslet na to, že až se najím, tak na tuty přiberu, protože po jídle se tloustne a po knedlíkách tuplem.

Pak tedy ten guláš s pocitem viny sním a budu si říkat, že kdybych nebyla rozežraná, dala jsem si něco lehčího a neměla zaděláno na tři kila navíc.

Nebo v opačném případě přistoupím k celé proceduře s povděkem, pozorností a vědomím, pokecám si s masem, které nazvu rozkošnou kližčičkou, vysvětlím knedlíku, že musí počkat, ukážu mu lázeň…. budu vypadat jako infantilní magor … ale jíst, budu s úplně jiným pocitem.

Nemůžu být naštvaná na něco, s čím jsem se před chvílí skamarádila a co vnímám jako pozitivní.

JSEM ZASTÁNCEM MYŠLENKY, ŽE OBEZITA, TLOUSTNUTÍ (nejde-li o nemoc) JE PROGRAM.

Že jídlo a to úplně každé, bude mít na moje tělo přesně takový vliv, jaký mu přisoudím předem.

Nevím, jestli to tak je, ale vím, že tělo je propojené s duší, tedy logiku by to mělo.

A když miluji své jídlo, protože miluji své tělo, není to stejné, jako nemít rád své tělo, protože potřebuje jídlo.

Vnímat jídlo jako cosi pozitivního a věnovat tomu stejnou pozornost s ohledem na tělo, jako třeba make-upu, účesu, ozdravnému cvičení, hezkému oblečení, je úplně jiné, než ho vnímat jako něco, co mě tak či onak zhyzdí.

Buď je to plné živin a je to prima, nebo plné kalorií a je to špatné.

S jídlem tělo přijme myšlenku, kterou mu dala duše, kterou motivuje mysl – jsou to neoddělitelné věci.

Já se svým jídlem mluvím, těším se na něj, já jsem díky němu naživu, vážím si ho, věnuji se mu a vím koho jím.

Myšlenku!

A netloustnu, ani když jím v noci a těsně před spaním.

Zase ale je fakt, že jím sice nesmírně ráda, ale málo. Jen kolik potřebuji, aby to tělu dělalo dobře.

Kdyby mi tisíc dietologů říkalo, jak je jíst na noc nezdravé, já jsem zdravá. Mě to dělá dobře.

Vysvětlím to tak, jak vnímám tělo.

Jednoduše, když se najím a půjdu pracovat, nebo se hýbat, moje tělo dělá věci ve chvatu a dělá jich hodně. Musí hlídat svaly, srdce, dech, prostě všechno a do toho má plný žaludek, takže musí makat i tady.

Když mu dám najíst večer, má hromady času si taky pochutnat a nikam už nespěchá.

Neříká se snad, že jíst se má v klidu?

Najíst se a jít si zdřímnout je super, ale je to vcelku komfort.

Tedy najíst se před tím, než dřímám jaksi z podstaty svého druhu, není nic jiného, než uskutečnění doporučeného odpočinku po jídle.

Tohle asi není samospásné řešení všech kil navíc. To rozhodně ne, protože každé tělo je jiné.

Ale každé tělo poslouchá programy, které mu dává duše.

A žádné tělo, nebude mít radost, požitek a dobrý efekt z něčeho, z čeho nemáme radost, nebo čeho se bojíme my.

Protože my jsme to tělo.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]